Vimperská 24 - 2010

17. února 2011 v 15:53 | Péťa |  na kole

Dostala jsem pořádný kolo, a tak už jsem velká holka a můžu na opravdovský závody. Pravda, nešla jsem do toho po hlavě, ale zpočátku jsem dění a průběh závodů sledovala z pozice velmi důležité osoby - supportu a fotoreportéra. Byla docela zábava projít celou trasu pěšky, během čehož jsem některé závodníky viděla minimálně 5x, uskakovat do křoví před horlivými závodníky týmů (před singlisty nebylo třeba uskakovat tak rychle), čekat na zajímavých místech kvůli fotce hodinu, protože PB mě zrovna před chvílí minul a na závěr to poklusem stihnout do cíle tak, abych udělala vítěznou fotku manžela nad sebe samým. Se suppotováním jsem se ale na dlouho nespokojila. Chtěla jsem víc. Chtěla jsem být ten, kdo jak kretén zcela dobrovolně krouží 24h po 10km okruhu, ať je horko nebo zima, tma nebo světlo, sucho či blátivo. Kdo nejde spát, i když tělo hlásá stop stav a usíná i za jízdy. Kdo jezdí na banány a zajídá je melounem, protože na nic jiného stejně nemá chuť. A tak jsem se ocitla na startovací listině hned za svým manželem, mou psychickou podporou na trati. Přihlásila jsem se s motivací být aspoň stejně tak dobrá jako ON, touhou překonat sebe samu, sáhnout si na dno a nevzdat to.


Přání a touhy jsou věc jedna, skutečnost je věc úplně jiná. Do Berouna jsme přijeli za neustávajícího (ba naopak) deště. Najednou nám došlo, kolik věcí by se do auta ještě vešlo, co nám prostě chybí. Ještě že máme ty rodiče . Prošla jsem si raníma nevolnostma (tedy ne těmi, kterými bych chtěla), zavzpomínala jsem si na pocity před každým atletickým závodem a snažila se přesvědčit, že o nic nejde. Na rozpravě se dozvídáme, že bahno na trati zatím není, ale že si ho tam rozhodně vyrobíme. O tom, jak pravdivá byla tato věta, jsme se zanedlouho sami přesvědčili. Nejvíc moje milované kolo. Asi proto, že se jedná o "lady model", jako správná lady začalo protestovat už po třetím kole a vyřadilo mi přehazovačku z provozu. Sice ne úplně, ale to věčné přemlouvání a trápení se nad zaseknutou přehazovačkou zpravidla v kopci na těžkém převodu mě brzy přestalo bavit a ze závodu jsem odstoupila.


Koupili jsme přehazovačku novou, původní prý dostala navíc nějakým šutrem a byla jednoduše trochu hnutá. S novou výbavou se registuji na Vimperskou 24 MTB. Počasí přeje jen připraveným, opět ustavičně leje, pod kopcem dokonce evakují kvůli zvyšující se hladině Volyňky. Stanoviště je zaplněné jen zčásti, leckdo se na to raději vyprd. Zlodějům naopak počasí nevadilo, a tak se kradlo i z úschovny. Ještě že jsme měli kola v chatičce! Start stylem Le-Mans nám nikdo neodpustil, takže jsem měla v botách rybníčky dřív, než jsem na kolo vůbec nasedla. Dokonalé bahenní koupele byly na trase už na začátku, na konci bahno dosahovalo až po střed. Jezdilo to pomalu, klouzalo to jak blazen, pár pádům jsem se nevyhla. Story s přehazovačkou se opakovalo, a tak jen díky mému skvělému manželovi - servismanovi, který ze závodu odstoupil, abych mohla jezdit dál, jsem závod dokončila. Vychytávkou pořadatelů byla lávka vyrobená z prken na překonání nejmokřejšího úseku trati. V době, kdy lávku připravovali však netušili, že o týden později by museli udělat lávku přes celou trať .

První větší pauzu jsem měla po 4 kolech, tzv. "buchtičková zastávka". První jídlo, na které jsem se na všech 24hodinovkách opravdu těšila (krupicová kaše v Liberci byla jen pro závodníky). Po hodinové pauze jsem se pustila znovu do boje, nejen s terénem, ale sama se sebou. Už byla tma, jezdila jsem poprvé úplně sama úplně potmě. Ano dost často se stalo, že jsem široko daleko v celém lese byla sama. Jen tu a tam kolem mě prosvištěl někdo z týmů, ale pak jsem se zase ponořila do noci. Po čtyřech kolech už jsem nechtěla kolo ani vidět, vždyť už jsem toho skoro víc nachodila než najezdila a porazila jsem dopravní značku . Soupeřky už taky zařezávaly, Lucka samozřejmě s dostatečným náskokem zajišťujícím vítězství, Simona asi s nadějí, že to vzdám taky. Můj milovaný manžel mi hlídal pořadí, v šest ráno mě problal, vyhodil z pelíšku a vyhnal do toho bláta. Pršet naštěstí už přestalo a chvílema dokonce vykukovalo sluníčko. Simona nelenila, přivstala si a začala mě dojíždět. Sehrály jsme nelítostný souboj o pořadí, tak snadno jsem se ale nevzdala, jela jsem na jistotu (až se manžel divil, když jsem kolem po prvním kole profrčela rozhodnutá pokračovat ). Vybojovala jsem si krásné druhé místo.

A co příští rok? Teď už vím, že budu moct zase jenom fandit .

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama