Výstup na Triglav (2865 m.n.m.)

7. října 2010 v 23:43 | Péťa |  v botách
Hurá akce, víkendový výstup na nejvyšší horu Slovinska Triglav (2865 m.n.m.), kam by měl prý každý Slovinec aspoň jednou za život vylézt, začala kde jinde než na Hl. nádraží. Můžeme býti Slovinci .


Je něco málo po půlnoci, sobota ráno. Vlakem nejedeme daleko, jen hodinku do Čerčan, kde na nás čeká zkušený řidič a náš "horský vůdce" Petr s mikrobusem a jeho kamarád Dan. Zmínka o řidičské zralosti byla na místě. Když na jedné zastávce Petr vypustil mezi naše rozespalé xichty, že by potřeboval vystřídat, měli jsme myslet nejen na své zdraví (kvalitní spánek) ale i životy. Jediný, kdo se vrhal za volant byl George - řidič amerického vozu (dosud nevím, jestli vůbec existuje) - který od prvního zasednutí za volant opakoval pořád do kola "ty wole". Ze stylu jízdy jsem vydedukovala, že jeho americké auto pravděpodobně nemá: ruční brzdu (dobrých 500 m jsme jeli se zataženou ručkou a kdyby auto hlasitě nenadávalo, asi bysme dojeli ještě dál), automatické otevírání okének (málem jsme kvůli tomu nezaplatili poplatek za dálnici), skoro i pochybuji že má pedály a volant, protože Georgova jízda po dálnici by probrala i mrtvého. George nejvíc zajímal klakson, ale naštěstí ho nenašel…

Vítáme vás ve Slovinsku - informovala mě opět SMS od operátora. Jsme na místě a hledáme, kde zaparkovat. Zjišťujeme, že je výhodnější ušetřit 500 v.m. a zaplatit jednorázově 10 Eur, než nechat auto stát dole za 10 Eur/den. Tak se Petrovi povedlo nalákat nás jako vosy na bombon a my mu na ten trik ještě skočili. Našlapali jsme to jinde.

1
Jdeme po skupinkách, první stále svačí a popíjí mandlovici. George je možné již z dálky identifikovat podle vzdechů hodných zkušeného dabéra erotických filmů. Když byl od nás na dohled, vždy volal: Ááááá, svačinka . Také důvtipně řešil odvětrávání a chodil po horách s rozepnutým poklopcem. Nemít kšandy, tak chodí s kalhotama u kolen.

Je mlha a asi i chladno, ale všichni postupně odhazujeme první, druhou vrstvu. Tričko je tak akorát. Vylezli jsme nad mraky, nad námi azurová obloha, sluníčko. Máme krásný výhled na Triglav, který zdá se skoro na dosah, ale my už teď víme, že na něj dosáhneme až zítra. Petr zjišťuje, že Dom Planika (2401 m.n.m) je stále v provozu, a protože je blíž než Triglavski dom, míříme tam.

Za 22 Eur (já protekčně jen 12 Eur) máme každý svou postýlku a to je asi tak všechno J. Turecký záchod, který o sobě dává vědět i přes zavřené dveře, se splachuje vodou z konve, pitnou vodu si lze koupit v PET lahvi za 4,40 Eur a voda na umytí tu není vlastně žádná. Těm, co se nechce moc spát, ale chce se jim "na to se musíme napít" ruší svými vzpomínkami z dětských a pubertálních let ty, kteří nás na oplátku budou rušit v noci svým hlasitým spánkem.

Nedočkavý či již mírně senilní George vstával v šest a rozhodl se hned se všemi podělit o své ranní zážitky - vyprazdňování naštěstí vynechal. A tak jsme věděli, že je krásný východ slunce, že je teplo, že svítí sluníčko, ale hlavně, že se nám nechce z vyhřátých pelíšků. Co naplat, George nakonec zvítězil. K snídani si objednávám jajco (volské) s chlebem a máslem a cenou dosahuji ještě větších kvalit než Peťa před měsícem - 1 jajco s kruhem za 3,2 Eur (80 Kč), ale jak chutnalo v těch 2401 m.n.m.

Všichni ready, můžeme. Úvazky nasazujeme, až když začínáme potkávat sněhové jazyky.2Upřímně, kromě skupinky malých dětiček jsme byli jediní s podobným vybavením a připadala jsem si v tom stejně blbě jak parašutista v plavkách. Občas se cvaknu, když už to s sebou tahám, ale spíše mě to zdržuje v postupu. Celá výstupová trasa od chaty Planika je spíše chodivá než lezecká, aspoň si člověk pořádně užije výhledy na okolní skaliska. Na vrcholu zkoušíme, kolik se nás vejde o "rakety", uvnitř totiž nefičí. Není důvod se tu dlouho zdržovat, ale dolů se musíme vrátit buď stejnou cestou nebo jinou zasněženou a nejištěnou, tedy více nebezpečnou. Volíme jistotu.

Na chatě si dáváme něco na zub a hlavně dezinfikujeme, dokud je čím. George posíláme s Gabčou a Emilem napřed - jsme saďouři, dneska mu nepovolujeme žádné svačinky a on šlape a šlape. Taky je kam. K autu daleko a hodinky už dávno odbily poledne. Zhruba po hodince došly chatařkám celoroční zásoby a nám prostředek zábavy, tak vykračujeme (vybíháme) za první skupinkou. Údiv, zklamání nebo snad zoufalství je v našich tvářích, když po dvaceti minutách spatříme v dáli jako přízrak "belhajícího George o hůlkách".

Další sestup k autu, kdy čas ubíhal neúprosně vpřed a sluníčko se víc a víc dotýkalo vrcholků hor, byl nekonečný. Někteří za svitu měsíčku, někteří za svitu čelovky postupně docházíme k autu, baštíme ovocný kompot od Emila vychlazený na správnou horskou 5 stupňovou teplotu a v devět večer konečně vyrážíme domů. George už jsme k volantu nepustili, měl nakázán klid na lůžku.

Je půl čtvrté ráno a všechno definitivně končí, zůstávají silné zážitky, radostné vzpomínky, propocené prádlo a neskutečná únava.

Georgi, máš můj obdiv, žes to s námi vydržel a nenechal ses našimi poznámkami rozhodit.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 George George | Web | 8. října 2010 v 13:45 | Reagovat

Moc mě těší, že moje maličkost byla téměř srovnatelná s úžasným Triglavem a v Tvém báječném cestopisu se ji dostalo hodně místa. Ještě větší radost mám ale ze zjištění, že já jsem si uložil do paměti jen silné zážitky a radostné vzpomínky. O neskutečné únavě, v mém případě, nemůže být ani řeč. Právě se připravuji na cestu k Dyji, mé americké auto je již natankováno a rozechvěno radostným očekáváním dalších dobrodružství. 17.10.2010 (neděle) si jej za malý obolus, po sjetí Vavřineckého potoka, můžeš vyzkoušet. Jen připomínám, v klobouku se širokou střechou se jezdí v dešti lépe.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama