Singltrek pod Smrkem

22. dubna 2010 v 23:39 | Péťa |  na kole
Jožo si sliboval krásný teplý jarní den a tak vytáhl na kolo provětrat sandálky. Zkušený PB nás dovedl na nástupní místo na singl pod Smrkem, cestou zaslintal nad schodama, kterým samozřejmě cestou zpět neodolal.
4


Singl byl pustoprázdný, celý náš, a tak jsme se nemuseli nijak krotit a omezovat. Každý si jel podle svých sil, nálady a možností, nebojácně jsme se vrhali přes odkryté kořeny, projížděli hlubokým mazlavým bahnem, abychom pak kola opláchli v potůčku, který stékal z hor rozvodněný roztátým sněhem.

Krátký několika málo kilometrový úsek nedokončeného singlu jsme se rozhodli objet a proč ne rovnou přes Smrk :). Začali jsme pomalu stoupat výš a výš, až se nám Jožo ztratil z dohledu. Když jsme ho opět spatřili, vypadal, jako by zrovna vylezl ze sprchy. Přiznal se, že si na výlet s herodesem PB pečlivě připravil celou krabici snad se čtyřiceti energetickými tyčinkami - bohužel, všechny nechal v autě :). A tak to doháněl aspoň Fidorkou.

Na rozcestí pod Smrkem jsme se rozdělili, Jožo by výlet rád přežil a my si nedovedli přestavit, co2by nám na to ProPa řekl, kdyby zjistil, jaký kus jsme byli pod vrcholem a nevyjeli na něj. Stoupání začalo opravdu zostra, netroufla jsem si ani představovat, co přijde dál. Dál přišel kromě stoupání ještě sníh - jen místy, kam mělo sluníčko potíže se dostat. Do potíží se dostal i polesný, který se svým teréňákem zapadl do té haldy břečky a snažil se z toho nějak vyhrabat.

Netěšila jsem se na výhledy, těšila jsem se, jak se za tu dřinu pro změnu svezu. Ale to jsem se pořádně přepočítala. Po pár metrech začala první sněhová pole, kterými se sotva dalo projít, natož projet. Kola jsme chvílemi měli až nad hlavou, když jsme se propadali až po kolena. Nepomáhalo nic, lehké našlapování, jemný skluz, prostě vůbec nic. Sníh byl všudypřítomný, nekončící, vlezlý a ledový. Do jedné boty jsem si nabrala v maskovaném potůčku a prsty na nohou tak opět poznali středověk - tedy vlastně zimu. To, co jsme nahoru jeli, jsme dolu šli - paráda.

Jaká radost, když jsme se dotkli asfaltu....ano je to nebikerské.... ale ten pocit se nedal popsat. Rychle jsme se snažili dohnat Joža, se kterým jsme měli sraz na rozcestí a který už tam musel čekat. Nečekal! Ujel! Ujel až na Pytlácké kameny a radostně (v těch sandálkách) nám do telefonu sděloval, že je tam po kolena sněhu. Jeli jsme za ním, resp. chvíli jeli ale spíše šli. Jít tou břečkou bylo namáhavé a táhn3out s sebou kolo tomu ještě přidávalo na obtížnosti. Na střídačku jsme se s PB psychicky podporovali, naštěstí každý měl touhu to kolo zahodit v jinou dobu :).

Konečně jsme se po tom všem sněhu, na který mám až do další zimy alergii, zase všichni setkali. Jožo se sušil na sluníčku, já si okamžitě vylila rybníčky z bot a sdělovali jsme si svá dobrodružství. Kolem nás prosvištěl peloton silničkářů, kteří na nás pokřikovali "vy máte leháro" - kdyby jen tušili......

S obědem (bylo půl pátý) na Jizerce jsme se rozloučili a otočili to zpět k autu. Napojili jsme se zpátky na singl, dojeli poslední kousek, který nám zbýval a u Sudu jsme se konečně dobře najedli. Tedy já dobře.

Suma sumárum - počítám, že jsme toho víc nachodili snažíce se usměrnit neukázněné kolo, které se bořilo do těžkého natátého sněhu, než najezdili. Za nadávky směřované na Joža, který nepočkal na domluvené křižovatce, a kvůli němuž jsme odchodili dalších xy km ve sněhu, se dodatečně omlouvám ;).

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama