Plzeňáci v Praze

25. září 2009 v 18:00 | Péťa |  na kole
Burísci přijali na oplátku naše pozvání a tak jsou tady. U nás. Spí v naší postýlce a jí z našich talířků. Stejně jako u nich, i u nás lednička radostně vrněla, protože pro tentokrát nevyráběla jen zimu. Vše bylo nažehleno, polštáře nadýchány, podlaha se blýskala. Ještě jsem běhala po bytě s hadrem, když se zvenku ozvalo nesmělé zatroubení.


V sobotu se v rámci celovíkendové hry zdolával bobřík odvahy. Určena k tomu byla červenácyklostezka podél Vltavy, která je součástí dálkové trasy Praha Drážďany a tudíž je určena i pro německé cykloturisty. Tak co. Pro zdolání nejexponovanějšího úseku Řež-Dolánky zvolil každý osobitý, leč zaručený způsob. Antidepresiva! Po krátkém zhodnocení v oblíbené hospůdce "Zahradní občerstvení" se vydáváme vzhůru na Okoř - záhadně se nám ale podařilo k Okoři sjíždět do dolíku a na věž tak nahlížet seshora.
Ani jsme skoro nestihli seskočit z kol a už začínala prohlídka hradu. Slečna obeznamující nás historií měla hřmotný hlas, který se odrážel ode zdí pevnosti, div že málem nespadly. Na zpáteční cestu jsme se řádně posilnili v místní cukrárně, bývalém hradním pivovaru. Překročit řeku jsme se rozhodli suchou nohou a svěřili jsme naše životy do rukou roztockého pana převozníka, který byl "opět" (míněno doslova "jako vždy") velmi dobře naladěn. Tak mě napadlo, zda by pro přepravu osob na "malém trajektu" neměl mít nějaký řidičák - třeba typu "T" .
Z kopce do Husince jsem vždycky měla strach a pokud možno jsem se mu doslova obloukem (nejlépe až přes Hloubětín) vyhýbala. Tentokrát ne! Sluníčko už zapadalo za hory, co dělali pasáčci nevím, to už bych spíš odhadla pasáky, ale my jeli k nejkouzelnějšímu jezírku, které jsem kdy viděla. Bohužel, z jezírka se stal přes léto spíše zavánějící močál.

Nedělní ráno neslibovalo žádné závratné teploty. Zvolili jsme trasu, kterou jsem již dlouho plánovala uskutečnit - přes Kostelec nad Labem k Labi, kde jsme ze silnice sjeli na polabskou cestu, na které se nám pěkně natřásaly špíčky. Lesní pěšinou po červené (obavy z červené byly opravdu nemístné) jsme se dostali k zaplavenému lomu. Ba ani Jirrikovi se nechtělo do té krásně zeleně-zelené vody lézt, přestože svítíčko slunilo, ale pramálo topilo. Jak malí vyřádili jsme se na dětském hřišti a pak se ještě vyblbli při jízdě v hlubokém písku okolo pískovny.
Vrcholem našeho výletu byla hospůdka v Sojovicích. Pravá česká nešizená klasika, talíř plný poctivých knedlíků (9 ks) v základní výbavě. Překvapuje mě, že obědy v nějaké zapadlé restauraci v ještě zapadlejší vesnici stály Burískům za fotku a MOJI večeři se nikdo neobtěžoval zdokumentovat! Za to dnes nic nedostanou .
Po krátkém ale důkladném odpočinku jsme se opět jeli bořit do písečných závějí (hlavně že jsme měli krásně umyté řetězy, můžeme mýt znova) a omylem (Burísek to teda říkal ) si protáhli trasu až do Lysé, aby sežrané kalorie byly alespoň zasloužené. K Burajdině zklamání to ale nebyla jediná zajížďka. Jirrik se chtěl pochlubit svým krásně zrekonstruovaným bytečkem, takže místo abysme se drželi ukazatelů na Vinoř, jsme se jim čím dál víc vzdalovali. Na závěr jsme Burísky protáhli naší chloubou - Vinořskou a Satalickou oborou. Normálně tudy vždy jen prosvištíme, a tak jsem ani netušila, že tam jsou ve skále vytesány besední sedátka . Tím ale naše víkendové setkání skončilo. Bylo to krátké ale moc pěkné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama