West Highland Way

23. srpna 2009 v 22:11 | Péťa |  v botách

PÁTEK
Zpožděným letadlem plným uřvaných fakanů jsme úspěšně, ale bez ovací,přistáli v Edinu. Hlava mi řinčela až do večera. Na letišti u odbavení nás celník vyzpovídal jako za totáče, co tu budeme dělat, proč, s kým a jak dlouho. A to jsem si z toho předtím dělala srandu . V centru jsme skočili na dlabanec k číňanovi - to bych nevěřila, že poletím 2000 km, abych si dala čínu, které se v Praze ani nedotknu. A ještě nám díky tomu málem ujel poslední autobus do Glasgow. Co se mělo stát, stalo se, a tak nám nakonec autobus přece jen ujel, i když ne naší vinou. Na skotských informacích jsme se dozvěděli dost nepřesné info. Paní se netrefila vlastně v ničem, ani v čase odjezdu, ani v čísle autobusu, ani v čísle nástupiště a co hůř, ani v čase odjezdu navazujícího autobusu. Nezbylo nic jiného, než těch posledních pár km dojít pěšky. Jak jsem se radovala, že Balmaha je jen 4 km, než nám došlo, že ty 4 km byly ve skutečnosti míle. Už téměř za tmy jsme hledali příhodné místo na stanování.


SOBOTA
Přímo ze stanu jsme koukali na modrou hladinu Loch Lomondu, ve které se odráželo sluneční světlo. Sluníčka jsme si ale dlouho neužívali a hned první den jsme měli tu čest vyzkoušet na vlastní kůži pravé skotské počasí. Pršelo téměř celý den - protože sipřipadáte jak pod permanentní sprchou, dalo by se říci, že celý den "spršelo". Jako bych to podle polohy slunce a hvězd vytušila, zatoužila jsem po raním koupání v Lochu, přestože teplo zrovna dvakrát nebylo. Loch Lomond je sice několik mil dlouhý, za to je ale děsně mělký. Něco jako Balaton, jdeš, jdeš a furt máš vodu po kolena . A pak jsme ve stráni u cesty našli velikého zdravého praváka - jak Skoti nesbírají houby, tak i červy a slimáci měli z čeho vybírat a tenhle zůstal netknutý. A pak už nám ty houby skákaly do pytlíku úplně samy. A tak jsme si k večeři uvařili jakous takous smaženici s fazolema a kuskusem . Vaření v klasickém kotlíku je úžasná věc, věřte nebo ne, ale jídlo z hliníkového kotlíku a nabírané hliníkovým bagrem chutná jinak než doma z talíře. Cesta nám ubíhala děsně pomalu, za čož mohl nejenom déšť, ale také fakt, že se krajina moc neměnila. Viděli jsme Loch Lomond a Loch Lomond a pak taky ještě Loch Lomond :). S těmi těžkými batohy jsme se plahočili jak slimáci a fóra, kterého jsme získali přesunem až do Drymenu, jsme začali rychle ztrácet . Místo plánovaných 20 km jsme ušli sotva 15 km. Na místo táboření na břehu Loch Lomondu jsme stany postavili v hlubokém černém lese, mokré oblečení jsme si sušili u ohně a přemítali o tom a užívali si, že chvíli neprší..

NEDĚLE
Přes noc nám utekly odpadky. Našli jsme je roztahané po lese. Konec konců z lesa se v noci ozývaly podivuhodné skřeky. Zvláštní je (ale jinak se tomu říká zákon schválnosti), že když jsme potřebovali najít pěkné místo na stanování, nikde to nešlo. Ale přes den jsme jich pak minuli bezpočet. Hanička nasadila svižný krok, prý proto, abysme došli co nejdál, dokud jí nezačne bolet kyčel. Procházeli jsme krásnými pralesy, člověk si tam připadal jako v džungli - bažiny, kapradí, stromy porostlé lišejníky... Sběr hub byl dnes ale přísně zapovězen, došel olej . Loch Lomond je nekonečně dlouhý jezero (také je to největší, 36 km dlouhý jezero ve Skotsku) a už mě pomalu přestávalo bavit . Odtud se stezka odklání od opuštěného zalesněného východního břehu Loch Lomondu a my po ní pokračovali až do kempu Beinglas Farm. V kempu jsme vyškemrali do lahvičky olej na houbové škvarky, byl ještě teplý, asi odlitý z friťáku . Nocleh jsme ale šli hledat jinam, do údolí Glen Falloch. Díky ovčím plotům jsme se neplánovaně odchýlili od řeky, a tak jsme skončili u bublajícího potůčku. Bohužel šepot potůčku byl přehlušen řinčením motorů, protože místečko bylo v těsné blízkosti silnice, takže jsem si pak ve stanu připadala, jako že spím na odstavném parkovišti na dálnici. Na dobrou noc nám zase sprchlo a pršelo až do rána.

PONDĚLÍ
Z malého tichého potůčku se přes noc stala rozzuřená Čornaja rieka. Sbalili jsme mokréstany a údolím Glen Falloch jsme pokračovali skrz pastviny a pozorovali ostříhané ovce, co vypadaly jak kozy. Fascinovaly nás skotské borovice na protějším kopci, které jako by patřily do pravěku a my jen čekali odkud vyběhne šavlozubý tygr. Embargo na houby bylo částečně zrušeno na holubinky a masáky, jenže zrovna dneska na holubinky ne a ne narazit . Večer jsme se pokoušeli o škvarky aspoň z masáků na tom přepáleným oleji, ale vznikla z toho spíš houbová hmota. Zjišťujeme, že Jirrik je zatím jednoznačně nejchutnější návnada na klíšťata a pravděpodobně i midges, po jejichž útoku vypadal, jako by měl neštovice .


ÚTERÝ
Ráno bylo vše zahaleno v mlze, ve vzduchu byla cítit voda a schylovalo se k dešti. Pršet vydrželo smalými bezvýznamnými přestávkami celý den. Cestou nám dokonce zastavilo auto, jestli prý nechceme svézt nebo "if we are enjoying walking (in the rain). Hrdě jsme odmítli s tím, že si to fakt užíváme :). Zabaleni do pláštěnek jsme pochodovali jak naprogramovaní roboti, a tak jsme z vesničky Tyndrum prošli údolím Glen Orchy za pár hodin. Už krátce po jedné odpoledne jsme došli do cíle dnešní trasy. Rozhodli jsme se, že zkusíme najít nějaký hostel, abysme se usušili a ohřáli. Narazili jsme ale akorát na ceduli u brány do obory, že nejbližší možnost kempování je až za 10 mil. Zbaběle jsme to chtěli vzdát, ale co s tolika časem v tak nevlídném počasí? Zmobilizovali jsme všechny síly a vstoupili do oblasti močálů a blat, do opuštěné, ale krásné slatiny Rannoch Moor. Tábořiště v Kinghouse se nachází v malebném údolí Glen Coe, které se nám zjevilo jak fata morgana, a jelikož nám zbyly síly sotva na stavbu stanů, nechali jsme si večeři uvařit a naservírovat až na stůl.

STŘEDA
Statistika deštivých a suchých dnů, která zatím fungovala, byla porušena a déšť plynule navázal na včerejšek. Z Glen Coe jsme za vydatného lijáku stoupali tzv. Ďáblovým schodištěm do městečka Kinlochleven. Po pravé straně jsme mohli v mlze pozorovat Blackwater Reservoir. Mohli, ale smysl to moc nemělo :). Naše osamělé putování a stanovaní, hubnoucí kůra a koupání pouze v jezírkach a potůčkách vzalo za své. Již druhou noc trávíme na tábořišti, tentokrát dokonce placeném, se sprchou, neustále se dopujeme colou, protože je snadno dostupná a živíme se v hospodě.

ČTVRTEK
Ráno jsme byli vystaveni útokům midges. Ty potvory se asi množí v dešti, jinak nechápu, kde se
jich tolik najednou vyrojilo. Kdo neměl moskytiéru, byl ve velkém oslabení. Bavili jsme se u vaření na konto dvou francouzů, kteří zrovna beznadějně bojovali při balení stanu. Na nás to teprve čekalo. Hanička vyrazila napřed, prý aby nás nezdržovala a skoro celý den jsme ji neviděli. Zbýval nám poslední úsek WHW, bylo pěkné počasí, dobrá viditelnost a dokonce ani Ben Nevis nebyl v mracích, jak má normálně ve zvyku. Proč si ale výstup nenechat raději na další den, kdy má být špatná viditelnost? Cestou do kempu jsme potkali Skota, který uměl česky "smrdíš jak fretka", moc nás to pobavilo (nebo to myslel vážně? ).


PÁTEK
Probudili jsme se do jasného dne a tak jsme rychle sbalili a spěchali na Ben Nevis. Bohužel tojasno nevydrželo moc dlouho, Skot měl včera pravdu (možná i s tou fretkou ). Nahoru jsme došli celí promočení, promrzlí a vofouklí, pláštěnka nepláštěnka. Mimochodem posledně nás od výstupu odradili, že bez pořádných bot nahoru nemáme vůbec chodit. Tentokrát šel Jirrik v sandálech v dešti a těch 10 mil jsme zvládli za krásných 4,5 hod. (místo 6-8, kterými nás včera postrašili na info tabuli ).
Hanku jsme našli čekat v prádelně, čehož jsme využili a v sušičce se celí usušili. Kdybych si tam mohla vlézt k těm věcem, neváhala bych ani vteřinu. Vzít si na sebe ty suché a prohřáté hadry byl v tu chvíli ten nejlepší pocit na světe. Pak jsme šli stopovat autobus do Forth William. Dlouho nejel, a když konečně přijel, autobusák pronesl, rychle nastupovat, mám zpoždění - jako bysme si toho sami nevšimli . Říká se, že člověk stejnou blbost dvakrát neudělá. My jsme nepoučitelní a chtěli jsme opět od paní na informacích poradit :D. Poslala nás na výlet k Loch Earn, kde nebyla jediná turistická cesta a druhý den jsme podle ní mohli pokračovat z městečka Calledon vlakem, přestože tamtudy vůbec nevedou koleje. Po 5 mílích jsme konečně našli místo na táboření na pobřeží Lochu, když tu se z auta projíždějícího kolem ozvalo: "Máte permit?" Octli jsme se totiž v rybářské oblasti.

SOBOTA
Ráno jsme na nic nespěchali, autobus do Edinburghu jel až v sedm večer. A tak jsme leželi v louži, pardon ve stanu a poslouchali kapky, jak dopadají na stan. Jelikož autobus jel za několik hodin a my už měli navíc i hluboko do kapsy, rozhodli jsme se, že zkusíme něco stopnout. Já a Hanička jsme vlastně auto nestoply, ale doslova se vnutily. Paní (nic netuše) jen zastavila, aby si upřesnila cestu a hle, hnedle měla o dva pasažéry navíc. Jirrik to vzal stopem přes Glasgow, holt jsme si na něj nějakou tu chvilku v Edinu počkaly. A tímto dobrodružstvím také skončil náš týdenní pobyt v úžasných skotských horách "Highlands of Scotland".

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama