Ztracený svět 2009

13. července 2009 v 23:33 | Péťa |  v botách
PÁTEK A SOBOTA
Překročili jsme hranice do minulosti, do země, která se do EU dostala asi jen pomocí kalašnikovů. Za propuštění do rumunského prostoru jsme však museli zaplatit (uplatit) kafem a pivem. Je sobota (pro Rumuny od slova nedělat ;)), a tak směnárnu otevřeli jen kvůli vizi velkého kšeftu. V Pietroase čekáme v dešti na bájného Vasila, který nás měl na korbě náklaďáku odvézt do hor. Vasil zvládá s určitou hladinkou alkoholu v krvi, se zapálenou cigaretou a mobilem u ucha, manévrovat se 40ti lidmi na palubě po úzké hrbolaté cestě a bez - i povolených - ztrát nás dopravit do rumunských pralesů.

NĚDĚLE
Celá expedice (velitel Jirka je háklivý na výraz zájezd) je zasvěcená jeskyním. Místní zvláštností je, že všechny jeskyně se nachází na kopci. První navštívenou byla Billyho jeskyně s vodopádem. Čekalo nás brodění říčkou rozbouřenou po vydatném dešti, rumunská via ferrata a lezení po vodopádu. Ovšem dostat se k jeskyni byl mnohem lepší zážitek než jeskyně sama. Nejsilnějším zážitkem dne však byla bouřka, která s sebou přinesla neuvěřitelné množství vody. A tak jsme měli o půlnoci noční bojovku, která spočítala v záchraně ohně resp. běhání po lese s čelovkama ve všude se pletoucích pláštěnkách a hledání už dávno vynošeného dříví a v odklonění povodňové vlny od tábora resp. stavbě hráze z kamenů a drnů neboli kusů smradlavého bahna. Zápach bahna se mísil s vůní mateřídoušky, které byla zaplavená louka plná. Promočení, vyčerpaní a s bahenní maskou jsme konečně nad ránem zalehli do stanů.

PONDĚLÍ
Jak už jsem psala, zvláštností rumunských hor je fakt, že se všechny jeskyně nachází na kopci.
Ledová jeskyně je na obzvlášť vysokém. Jak by řekl Jirka - půjdeme do kurva kopce. Jelikož slovo ledová znamená veliká zima, vybavila jsem se už na cestu jak na severní pól. Jenže venku bylo aspoň 30o, při chůzi do kopce minimálně 40o. Vůni lučních kvítí přehlušila podivná směsice potu, repelentu a cigaretového kouře. V prvním dómě s propadlým stropem jsme se mohli koulovat a vidět stalagnát, kterého ubývá tak rychle, že za dva roky po něm zbude jen loužička. Abychom se dostali do druhého dómu, museli jsme slanit po ledové stěně a využít "bohatých" zkušeností nabytých včera na tréninkové skalce. Nic moc k vidění tam však nebylo. Lézt do té zimy (cca -5 o) byl téměř holý nesmysl, navíc při skutečnosti, že ať se děje, co chce, všichni dole mrznou a čumákují na 20m 2, než všichni slezou, aby se vůbec mohli pokusit o svou záchranu lezením bez jištění jak jinak než opět po ledové stěně. Vrcholem všeho byl 40m hluboký "ledový hrob", do kterého se šílenci sklouzli po ledové skluzavce a slepě nám důvěřovali, že někde sebereme sílu a vytáhneme je, jak vědro ze studně.

ÚTERÝ
Lazarové zůstali v basecampu a zbytek se vydal i přes hrozící nepřízeň počasí k propasti. Prý až uvidíme, jak je hluboká, tak se z tý vejšky posereme. Už vím, proč Jirrik předstíral chorobu; bál se, že ho tam shodím. Přihnal se na nás takový ten pěkný černý bouřkový mrak, osprchoval nás a zúžil naše počty na rovných 20. Bláto nám čvachtalo pod botami, déšť promočil i pláštěnky. Došli jsme k propasti (350m hluboké), ztrouchnivělé vyhlídky už tam dávno nebyly, asi se pod někým zřítily. Propast vypadala jak pekelný kotel plný páry. Déšť konečně ustal, mlha ustoupila, ale i přesto nás bylo jen 6 (Míša, Petr, Karel, Fido, Tomáš a já), kteří sestoupili až na dno. Nebe se rozevřelo, zmodralo jak sanitár a slunce vysoušelo naše mokrá trika. Před námi šumí voda, která se řine do 70m vysoké skalní brány. Po vyviklaných žebříkách jsme přelezli do propasti, kde zůstáváme v ohromení stát a zírat. A pak jsme objevili majestátní jeskyni, která působila velmi hluboce a tajemně. V kempu nás uvítali noví obyvatelé, kteří se pásli mezi stany, zakopávali o stanové kolíky a kromě trávy okusovali, co se kde válelo. Fido unikl nedobrovolnému hobla do vody, kterým jsme mu cestou vyhrožovali a raději se po 5 dnech umyl sám. No pochopte, stan jsme měli hned vedle a řekněme si na rovinu, jeho sprcha ve spreji je spíš tak trochu návrat do středověku.

STŘEDA
Ráno pro nás přijel Vasil, a tak jsme si zase užívali za divoké jízdy na náklaďáku pořádnej grupáč. Doktor Honza okusil předchozí večer větší dávku modře modrého sanitáru, a tak jen bezduše ležel na batohách a občas si za jízdy dlouze odpliv. Večer se šlo do Agropenzionu na kočičky (mici mici), kdo nechtěl jíst kočičky, mohl nechat obětovat pstruha z kádě.

A co jsme v táboře u Děrděho zkusili? Ochutnali jsme Fiořinočerstvé mlíko a brynzu, koupali se ve studené říčce, nádobí myli říčním pískem, dělali na ohni popcorn, ulovili a ve 40 lidech snědli jednoho malého ubohého pstruha, konzervovali se sanitárem, stavěli hráz a scházeli se u pítka.

ČTVRTEK
Na další den na nás čekaly poslední dvě jeskyně. Cestou k dinosauří jeskyni jsme objevili krávu modelku, která zvládala pózovat hned několika fotografům a sádku se pstruhy, kteří se pro kus chleba rázem proměnili v piraně. Jeskyně se jmenuje dinosauří kvůli zvláštním výrůstkům na skále, které připomínaly dinosauří obratle. U vodní jeskyně jsme se zakempovali, oblékli plavky a ponořili se do ledového potoka proudícího jeskyní. Přes malé ostrůvky, okolo kamenných kokonů a vzteklých netopýrů, kteří si na nás otvírali tlamičku, jsme prošli celou jeskyní tam i zpět. Týden táboření v divočině nehostinného Rumunska z nás udělal doslova zvířata, pračlověky. Našla jsem v lese mega žížalu velikosti hada, ale po pár douškách sanitáru jsem si myslela, že nám spíš halucinace. Přinesla jsem "TO" ukázat ostatním a ti se na "TO" vrhli jako by týden nic nejedli a milou megažížalu ublanžírovali na ohni a sežrali. Sanitár už se nepil jen po flašce, ale rovnou jako double a na závěr došlo i na triple. (posléze se mi podařilo na rumunské toaletě zachytit pravý původ sanitáru před tím, než jím naplní lahvičky s Monou a rozvezou do obchodního řetězce). Prý národní pití! Řvali jsme na sebe "co jéééééééééé" a řechtali se tak hlasitě, že všichni netopýři musely v jeskyni opadat.

PÁTEK A SOBOTA
Potom nás už čekala jen dlouhá cesta domů, s tradiční přestávkou na Balatonu. Z disco odcházíme ráno, někdo s pohmožděninami, někdo s boulemi a nebo škrábanci. Větší masakr, než někde v lesích. "Zvěř" v autobuse měla nezkrotné choutky, protože chtěli chytat nevinné maďarské cyklistky a nechat je kolovat, jako sanitár. Bože, to bude na Rabyni jízda.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama