Cyklosetkání v Konstantinkách 2

13. července 2009 v 22:40 | Péťa |  na kole
Jakmile někam pozvete Meduzu, počítejte s ostudou. Žádný rotoped tentokrát nebyl v dosahu, a tak si našel jinou originální zábavu. Nejdříve shodil autoritu místnímu správci, který přišel hudrovat, ať se ztišíme. Meduza si na něj posvítil darem přítele aurory, a protože měl správce na bundě znak pavouka, se smíchem na něj ukazoval a pokřikoval "spiderman". V pokročilých ranních hodinách pak obcházel chatičky, svítil jim do oken a řval uááááááááá.



Ráno bylo venku jak v prádelně. Hned u kempu se dělíme na silničáře a teréňáky. Jen tak fakultativně jsme si vystoupali na Krasíkov a pak ještě na protější vrchol - prý na prohřátí svalů. Sraz s druhou sekcí jsme měli v Michalových Horách, kam jsme měli v plánu dojet po modré.Následovali jsme značku (i když si troufám říct, že nedbale), ale ta vedla úplně jinudy, než byla zakreslená na mapě. Takže naše putování, prokládané zajímavými pasážemi, probíhalo poněkud dobrodružně. Pokaždé, když jsme se vychýlili z plánovaného kurzu, začali jsme podle GPS hledat značku (která byla, jak jsem říkala, přeznačena) a nejlíp po cestě, po které už roky nikdo nešel. Zatímco silničáři už na nás čekali v hospodě a smáčeli svá hrdla, my jezdili po lese skrz kopřivy a trávu po pás a hledali, co jsme ani neztratili. Cestou z kopce po krásně zelené travičce jsem se pokusila skočit po Pro_Povi, jenže jsem minula nebo se zbaběle uhnul a skončila jsem rozpláclá ležet na břiše s nohou zamotanou do předního kola. Druhou skupinu jsme potkali cestou kolem Kosího potoka a kousek jsme s nimi pokračovali. Vidina oběda nás tajemně popoháněla dopředu do té doby, než jsme se dostali na křižovatku s pomyslnou cestou, kterou možná GPS ukazovala, ale skutečnost byla zcela jiná. Poté, co jsme z posledních sil vytlačili kola lesní strání a loukou s krtincema k cestě, co konečně jako cesta vypadala, narazili jsme na odpočinutou silniční sekci. Tam, kde jsem loni vyhrála šmoulí lízátko, jsem letos vyhrála trn do kola. Cestou na Vlčtejn jsme lepili dvakrát. Ale mí pomocníci dopadli ještě hůř: jeden má nohy poštípané ještě dneska a druhý si sáhl do exkrementu. V osvědčené hospodě byla letos svatba a jiná obsluha, pro kterou bylo pár hladových cyklistů děsnou přítěží.


Po celém dni jsme toho někteří měli ještě málo, a tak jsme šli na nakolácky historicky první noční výlet na Okrouhlé hradiště. Bylo to vzrušující jít co nejvíc po tmě neznámou krajinou, neznámým terénem. Vystrašená divoká zvěř se schovávala za stromy.

Objednávka počasí Burajdě opět vyšla, a tak poté, co se v noci vypršelo, přes den bylo příjemně. Zdejší raritou je zřícenina hradu, ke které se sjíždí z kopce. Přestože jsem se včera zapřísáhla, že dneska už Pro_Povi na "tam by měla být cesta" neskočím, přidala jsem se opět k terénní sekci. Jelo se po zelené, brodů jak na Krakovec, ale jen jeden mi byl dost dobrý, abych ho pokořila. Ne vždy tu ale byla možnost přejít suchou nohou. U jednoho jezu jsem dokonce narazila na převozníka. Značku jsme opět ztratili na louce, a tak jsme přebrodili k dětskému táboru - podotýkám, že jsme brodili cca 20 m od mostku -, kde nám dobrá dítka poradila cestu. K Harantovi jsme přijeli akorát. Na mou pizzu se zapomnělo, ale protože mi ji se širokým úsměvem přinesl krásný pan majitel, vůbec jsem se nezlobila a navíc jsem pak dostala ještě malou slevu. 100 m před barákem se PB vymlel na rovném hladkém asfaltu a pořídil si pěkný silniční lišej, při jehož ošetřování jsme s ním drželi basu a pomáhali mu křičet a pohmoždil zápěstí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama