Točná aneb bruslení na kolech

26. ledna 2009 v 23:50 | Péťa |  na kole


Včera krásně svítilo sluníčko, a tak jsem chvíli zaváhala, zda nebyla chyba vyčkat s kolem až do neděle. Když tu koukám, čtyři pryč a PB už objevil na diskuzi a začal strašit (jejich špión donesl náš plán a jeli tam, co my v neděli), že je tam děsný bahno a cesty zledovatělé tak, že ani pěšky po nich jít nešlo. Navíc M napsal, že s sebou měli "babu", které ti tři machři sotva stačili. To já jsem kluky (shodou okolností rovněž tři) taky hnala, ale před sebou, abych měla přehled .


A tak jsem byla přítomna všem pádům a vylomeninám, bohužel, kromě toho nejzdařilejšího, kde v
hlavní roli hrál... Jirrik. Zakrovkoval i s kolem zacvaknutým v nášlapech z dřevěného mostku na zčásti zamrzlý potok. Fotoreportér bohužel usnul na vavřínech a nic se z tohoto incidentu nedochovalo . Pokračovali jsme dál údolím Točné po úzké cestičce prošité tlustými kořeny, lemované již zmiňovaným potůčkem. Ha, jednolitá vrstva ledu. O tom by se dala napsat kniha - "Jak používat našlápy na ledu a nezranit se" nebo "Nemáte-li brusle, k zimním radovánkám použijte našlápy". Brzy zjistíte, že kolo se stává přítěží. Když už držíte balanc, kolo vás spolehlivě opět vyvede z rovnováhy. Svoje kosti byste jakž takž vysadili nahoru, ale kolo vás zarputile stále stahuje dolů. Neopřete se o něj, pokud ano, hned se uhne. Prostě takový ... záškodník (každý ať si doplní sám materiál z jakého má svého záškodníka).

Netrvalo dlouho a dostali jsme se k letišti, praskající led na zamrzlých kalužích vydával po přejetí zvuk natržení kalhot. Kalhoty zkontrolovány a ok. ProPa udává směr, neptám se, neprotestuju, slepě následuju jeho stopy. Další ledem souvisle pokrytá cesta se neobešla bez veselých příhod. Jirrik i já jsme nechali svá kostnatá těla okusit tvrdost místního podkladu a díky nějakému tomu fyzikálnímu zákonu se váleli i s kolama na zemi . Ovšem ani ProPa a Meduza se nenechali zahanbit. Ale ti svá kola jen zahodili, zatímco se sami snažili bez úhony vymanévrovat ze zapeklité a velmi kluzké situace.

To ale nebylo zdaleka vše, co si na mě pánové škodolibě připravili. Na scéně se objevily brody. Abylo jich nepočítaně. Nikdy bych nevěřila, kolik se jich může na jednom místě nakumulovat. Zamrzlé, nezamrzlé, mělké, hluboké, plné zákeřných kamenů a ještě zákeřnějších hřebíků. A zrovna takový jeden, dva, tři, si našel Meduza a musel lepit . Došly čtvrtečky, byl donucen aplikovat velké záplaty. Jeho duše už vypadají, jako že mají neštovice a kolik musí vážit si vůbec netroufnu odhadnout.

Projeli jsme kde co, kde jsme všude byli sama nevím, to se dozvím až ze záznamu. Každopádně na Točnou jsme se ještě na závěr vrátili, protože to nejlepší přijde vždy na konec. Za výdrž jsem byla odměněna dalšími brodíky s tím rozdílem, že se šeřilo a nebylo tak úplně jasně vidět, do čeho se řítím (a možná to bylo dobře). Už nelituju, že jsem nejela včera, holt na kole s ProPou a Meduzou se člověk cestou opravdu nenudí, protože na to nemá čas .
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama