Kuba se učí lyžovat

3. ledna 2009 v 23:30 | Péťa |  na lyžích

Kuba se učí lyžovat

Už mi fakt připadá trapné psát, že odjezd na hory byl hektický a že jsme balili na poslední chvíli. Jenže ono to tak vážně bylo! Od ostatních hektických odjezdů se však tenhle lišil tím, že jsme nezapomněli jen věci, bez kterých se člověk pár dní obejde, ale i věci na horách přímo NUTNÝCH, ale lyže to nebyly (jak by řekl Kuba při hře na hádanky). Sotva se umím postarat o své nezbytnosti a ještě to hned zvládnout dvakrát? Od chvíle, kdy jsem zjistila (bohužel až v cíli), že Kuba nemá bundu (jedinou věc, kterou měl s sebou jen jednou, vlastně momentálně ani jednou), jsem začala trpět fóbií: "Kde máš čepici, kam jsi dal ty rukavice..."


Ubytování a veškerý stravovací servis jsme měli zajištěný u Haničky v rodné chaloupce v Kruhu. Sněhové podmínky nulové, při odjezdu milimetrové. Přijeli jsme na Silvestra a toho jsme zde také chtěli ne oslavit, jak se každý domnívá, ale v klidu přežít. Pravdou ale je, že na zábavě v sousední vesnici, pořádané pod názvem "Spartakiáda Mříčná 2008", jsme nakonec zůstali o něco déle, než byl původní plán a největšího pařiče Kubu byla opravdu náročná práce dostat vůbec domů. No, aspoň že někdo se tam bavil. Kromě skákání na trampolíně vyzkoušel také skoky přes kozu, sestavu nebo klouzání na lavičce, házení kroužků atd. Také za to byl oceněn medailema, přestože jsme odcházeli před vyhlašováním vítězů spartakiády . Už takhle mladý holt ukecá každou babu. Krátce po půlnoci a po odeznění posledních rachejtlí jsme se vrhli do hajan, protože nás čekalo brzké vstávání na Kubův velký den.

Den Dééé. Společně s Hančiným bráchou jsme jeli na sjezdovku Bubákov. Sehnat od rána otevřenou půjčovnu lyží bylo náročné, ale povedlo se. Kubík dostal krásnou výbavu hodnou pravého lyžaře.
K vleku vedlo schodiště dlouhé jak do nebe. Nazouváme lyžičky, podáváme první instrukce a čeká nás to nejtěžší (teda prozatím), nasednout na sedačkovou lanovku. Sedačka se přibližuje, nasedáme, Kuba ne. Uff, vytáhli jsme ho nahoru, ale málem jsem při tom vypadla zase já. Vše se zdá být v pořádku, tak proč vlek zastavuje? Ha, Kuba nemá lyži . Přibíhá vlekař, nasazuje Kubovi lyži a směje se: "Já věděl, že bude zle, já to věděl." Do vysílačky dává instrukce do horní stanice, aby nám výrazně přibrzdil. Výsadek proběhl v pořádku, ale to jen do té chvíle, než jsme Kubu pustili. Pak začalo rodeo. Kdyby Kuba mluvil sprostě, asi bych se hodně červenala. Kromě zlostných pohledů, které na mě pouštěl, ještě sliboval, že už se na lyže nikdy v životě nepostaví a že rozhodně nikam nejede. Jakékoliv pokusy o naučení základních postojů jako je pluh se setkaly s jednoznačným: "To nikdy nedokážu..., blbý lyže..., nechci... atd. Jediné, k čemu byl v té chvíli svolný (a to asi pouze proto, že se zatím z neznalosti těší do opravdové školy), byla škola lyžařská. Takhle po ránu tam byl jediný, zato z učitelů by si mohl vybírat. Do spárů se dostal mladé dlouhovlasé slečně a hodinku jsme ho ponechali svému osudu v její společnosti. Při každé jízdě jsme přijeli "okouknout", zda nezlobí a bylo vidět, jak se pomalu zlepšuje.
Ponocování a ranní vstávání se podepsaly na únavě, a tak jsme to po té hodince zabalili a jeli domů. Mělo to ale jeden háček, takový pořádný oříšek - museli jsme se nějak dostat dolů, ale lanovkou to nešlo. Potřebovalo to pořádnou dávku přemlouvání, ale sjezdovku Kuba nakonec s malou nápomocí v pluhu sjel. Poslední část - červenou sjezdovku - ještě škemral, aby jí mohl sjet s Jirrikem a nemusel chodit pěšky.
Po obědě, když měl jít do pelechu, únava z čista jasna a záhadně přešla. Ale nic naplat, teta i strejda chtěli odpočívat, odpočíval i Kuba. Na třetí hodinu jsme měli objednanou saunu. Kuba s Jirrikem šli nejdřív dovádět do bazénu a na závěr za námi přišli do sauny. Kuba pobavil úplně všechny. Vlezl do sauny, sedl si na zem a řekl: "Je tady hrozný dusno, nemůžu dýchat". A odešel pryč. Zvědavost ale byla silnější tak se tam vrátil. Po další otázce by šel do kolen i hluchý: "A je ta sauna vůbec zdravá?"... Rádoby rozpařený šel vyzkoušet bazének s ledovou vodou. To, že smočil paleček levé nohy, musel slyšet i Krakonoš na druhé straně hor, takový to byl vískot.

V pátek jsme si přispali, nikam jsme nespěchali. Na sjezdovku nás odvezl "taxík" Hanička, protože se včera tak zrubala po 10 letech na lyžích, že dneska se jen belhá. Dneska jsme půjčili i závodní helmu, protože Kuba už mohl zkušeně na "velkou" sjezdovku. Včera Kuba slíbil slečně učitelce, že se dneska přijde naučit obloučky, tak jsme zamířili rovnou k lyžařské škole. Zajímavé - dnes měli plno . Domluvili jsme se, že přijdeme za hodinu. To jsme ale nevěděli, že dostat seznovu nahoru, bude nadlidsky nesplnitelný úkol. Koneckonců stejně tak, jako sjet sjezdovku. A to už Kubík nepotřeboval ani malou pomoc. Jel úplně sám! Jen ty směry jsem musela tu a tam naštelovat podle toho, kde byl zrovna strom, sloup nebo potok. Jirrik si půjčil snowboard a celou sjezdovku se lenoch jenom válel na zemi. Tedy aspoň vždycky, když jsem se na něj podívala.
A pak to přišlo. Měli jsme nasednout na vlek a nechat se vyvézt nahoru. První pokus. Jo jedem. Áááááááá bum. No nic. Žádný učený z nebe nespad. Tahám z vlekaře fintu, jak se s Kubou dostat až nahoru. Dle rady jsem ho naložila na koleno a jedééém. Pořád jedeme.... Pořád.... Už mi umírá ruka, ale jedem. Kříží se nám lyže, ale jedem. Áááááááááá bum. Ale to už jsme aspoň v půlce. Kuba remcá, že je mu zima a už víckrát nejede. A do školy už taky nechce. Sjeli jsme to dolů a sedli si do kiosku. Bez peněz do kiosku nelez. Čekáme, až se Jirrik sválí dolů, abysme se nadopovali výbornou horkou čokoládou. Ale ani ta Kubu neobměkčila a k "zmrzlému" přidal ještě "celé bolavé" tělo. Zvláštní bylo, že o poledním klidu na ty výmysly chtěl nějak opět pozapomenout.
I dnes jsme se šli vyřádit do bazénu, tentokrát všichni. Nejlíp bylo v dětské části. Tam to bavilo i mě. Vody jsem měla po kolena, nehrozilo tudíž utonutí a teplota vzduchu se blížila příjemným hodnotám. Navíc tu byla spousta hraček, klouzačka a plovací panáčkové. Ještě že tam s námi Kuba byl, byla jsem nenápadná.
Vyspali jsme se naposledy a balili věci k odjezdu. Hanička tradičně onemocněla, takže bysme byli spíž na obtíž. Doufám, že Kuba nezapomene na ten úžasný pokrok, co během dvou dnů udělal a vždycky, když uvidí "odměnu pro šikovného lyžaře", zaplesá mu srdíčko po sjezdovce.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Monca Monca | Web | 4. ledna 2009 v 22:58 | Reagovat

...to bych mela napsat story jak jsem se ucila lyzovat ja:)

Nastesti nebyl nikdo v dosahu s fotakem ci telefonom, jenz by zachytil ten "sjezd". Tak mame jen jednu pozujici "na rovine"

Ale i tak bylo na horach naaadherne.

2 Péťa Péťa | 4. ledna 2009 v 23:24 | Reagovat

a kdepak jsi byla?

3 Hanka Hanka | 5. ledna 2009 v 11:10 | Reagovat

Teda péťo na obtíž jste rozhodně nebyli :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama