Mt.Blanc - aspoň jsme se pokusili

7. října 2008 v 14:09 | Péťa |  v botách

Mont Blanc ( 4 807 m), výstup na vrchol

5.9. - 13.9.2008

Účastníci: Pavel, Láďa, Monča, Terka, Petr, Jirrik a já
Odpadlíci: Hanička a Tomáš

To si ani neumíte představit, jaké bylo překvapení, když vám týden před odjezdem na zájezd vysokohorské turistiky přijde informační mail začínající slovy: "Vážení cyklisté, blíží se termín cyklistické akce "Mt. Blanc z hotelu", kterou jste si vybrali." Ježíšmarjá, vážně jsem takovou informaci v přihlášce přehlédla? Zhrozené maily mi začaly chodit i od mých přátel, s tím že, když jsem si to vymyslela, tak je tam na těch kolech budu vozit.
A to byl jen začátek…..


Odjezd byl určen na pátek 5.9.2008 v 17h, ale protože druhý řidič se coural někde v metru, odjezd se nakonec zpozdil. Autobus pod rukami druhého řidiče dělal divné zvuky jako chrrrrrrmmm grc hrc fruuuuuuummmm a to jsem tedy zpozorněla. Ještě že se v Německu vyměnil s řidičem prvním a autobus natrvalo opustil… O exoty ale s Extrem Tourem opravdu nebyla nouze. První řidič neboli Roman nás pozdravil: "Ahoj úchylové, má každý vedle sebe svého úchyla?" Po zhasnutí nám dovolil se ošahávat nebo kdo neměl koho ošahávat, mohl masturbovat. Sledoval rád filmy typu Spalovač mrtvol. Ojel by kde co a tak chlapci, co s ním spali na pokoji, zalehávali v poloze "prdel na zeď". Byl to ale perfektní bavič.

Do Chamonix jsme dorazili po jedenáté a šli jsme se ubytovat do hotelu, kde na "čtyřlůžkovém" pokoji dva spí v temné chodbičce u záchodu a dva na rozkládací pohovce. Společně s Petrem, Jirrikem a novou kamarádku Bodlinkou jsme vyfasovali pokoj č. 116 - mimo jiné pokoj vedle úchyla. V osm hodin se každý den konal breafing, kde se nám snažil Ivan (hlavas) svou nesdílnou formou něco sdělit.

NEDĚLE

S mačkama, cepínama a vůbec celou výbavou na zádech letíme za Ivanem, někdo sviští elegantně a drží se, jiný vlaje na konci a nadává na rychlé tempo. To se mám už v prvním kopci odrovnat? Ti, co stíhají, musí pak na zadní konvoj čekat, mokrá trička začínají studit, pouští se do nás chlad. A tak je to pořád dokola. Jakmile nás skupinka dojde, zařadíme rychlý kvalt a frrrrrrrnk, už jsme pryč, abychom mohli někde zase pořádně vymrznout.

Po půl dni této ostřejší chůze, jsme došli do turisticky rušné oblastik Mer de Glace, rušné proto, že tam jezdí zubačka a že kromě plácání se na ledovci, mohou turisti zajet lanovkou na obhlídku ledové jeskyně. Čeká nás slezení asi pěti kolmých žebříků, po kterých klesneme 70 metrů. Nohy po prvních krocích na ledovci zabruslily a snažily se najít nějakou oporu, ale kde ji na ledu najít? Spásou byly mačky na dně baťohu. Ivan zavelel, abychom nasadili výstroj. Vytahuji z batohu sedák a snažím se do něj nějak zamotat, výsledek vypadal ale uboze. Při obouvání maček marně vzpomínám, jakže nám to v té půjčovně ukazovali? Nejdřív sem a pak tam a teď kam?

Dělíme se do třech lanových družstev. Pod svá křídla a hlavně na lano si nás bere Michal, šestadvacetiletý týpek, který nás okamžitě začně oslovovovat kolouškové - že by sledoval seriál Ošklivka Katka?, blýskne mi hlavou. Během křižování ledovcem jsme poučeni o základních praktikách a taktikách pohybu po ledovci a případné záchraně. Vážně si myslí, že si na něco z toho ve vypjaté situaci vzpomenu? Navíc pokud by spadl zrovna Petr (který je navázaný na mě), vymrštila by mě jeho stokilová váha jako katapult, cepín necepín.

Po půlhodinovém nasazování výstoje jsme byli za 10 minutek zpátky. U lanovky vyzvedáváme Ondru, který se zapomněl v bufetu a tak se stal běžným turistou, co se přijel podívat na ledovou jeskyni. Do Chamonix se vracíme cestou, která téměr kopírovala trať zubačky.

Večer po dalším zmateném breafingu se scházíme na "101" a posilňujeme se na další den výborným smradlavým sýrem a kvalitním vínem.

PONDĚLÍ

Náš pobyt pokračuje ve znamení aklimatizace a dnešní aklimatizace probíhala v nadmořské výšce 3842 m. Pár lidí vzdalo supění v řadě za Ivanem skrz Chamonixové lesy. Udělali dobře a vyjeli lanovkou na Aiguille du Midi (3842 m) rovnou z Chamonix. Zatímco oni si vezou zadky lanovkou, my ťapkáme nudnou lesní cestou s nulovými výhledy, cesta ubíhá pomalu a mezistanice lanovky Plan de L'Aguille (2310 m) v nedohlednu. Konečně!! Tlačíme se davem do zrovna dorazivší kabiny, namačkaní víc jak sardinky zdoláváme spolu s dalšíma padesáti lidma 1500 v.m. na jednom prověšeném laně, které není zajištěné žádným dalším podpůrným sloupem. Snad víme, co děláme!!!

Michal se ujímá svých koloušků a vede nás na vyhlídku, odkud je krásný výhled na Mt.Blanc. V detailech nám popisuje, co nás čeká, odkud budeme případně padat, kde nás na jaře zasenajdou a tak. Mezitím dorazil Gordon a každému cpe do ruky plechovku českého piva Braník, které v rámci tréninku nesl v batohu. Máme mezi sebou větší magory, než bylo na první pohled znát….

Při čekání na lanovku zpátky do civilizace - co to kecám, tady bylo civilizace mraky - jsme chlemtali Chardoney z pet flašky - co si o nás ti Francouzi asi museli myslet? Barbaři český, pivní ochlastové!!! V mezistanici se dělíme na kolenáře bohaté (co pokračují lanovkou), kolenáře chudé (co by si pro euro nechali koleno bolet a jdou přetrpět cestu do Chamonix pěšky) a čilé mladé krásné, co nic nebolí.

Protože se Michal zhrozil nad naší výbavou, která nám sice stačí na noční výstup na Sněžku nebo na procházku v Prokopáku, ale rozhodně ne na pohyb po zasněženém ledovci, vzal nás do obchodu a pomohl s půjčením či nákupech potřebných propriet. Mezitím, co nakupujeme, kují se na Michala pikle a tak se na poradě dozvídáme, že zcela bez zásluhy vyfasovali toho nejlepšího ti, kteří se pravděpodobně nahoru ani nedostanou. Zní to logicky, aby ten nejzkušenější vůdce nahoru ani nedošel…. Další z Ivanových podrazů, jak se vyhnout zodpovědnosti a zajistit si vyšší pravděpodobnost dosažení vrcholu.

ÚTERÝ

A je to tady!! U autobusu jsme všichni úchylové přivítání usměvavým Romanem, který si o našem počínání na horách myslí už od odjezdu z Prahy své. Zubačka z Le Fayet (587 m) nás má přiblížit o úžasných 1785 m výše k vytouženému cíli. Na tuto dřinu byla vypravena červená Jeanne, která to po více než hodině dokázala a vysadila nás na konečné stanici Le Nid d'Aigle (2372 m).

Je krásné počasí, teplo, vlídno. Chůzí do kopce se zahříváme ještě víc, přestože jdeme pomalu s Michalem vzadu, který opět zastává funkci sběrače odpadlíků.
Procházíme okolo bivakovací chaty Baraque Forestiere des Rognes (2853 m) a bavíme se o možnosti, že bysme tu natruc mohli cestou zpátky zůstat a znovu stmelit roztrhané družstvo koloušků. Pokračujeme kamenitým svahem pod skalními stěnami hřebene Les Rognes až nastupujeme na úzký chodníček, který je na exponovaných a většinou zledovatělých místech pro poseroutky zajištěn lany nebo řetězy. Pod námi koukáme do otevřeného chřtánu Desert de Pierre Ronde a nad námi se rýsují obrysy Refuge de Tete Rousse (3167 m). K chatě musíme přeběhnout kousek po ledovci, i když běh v mačkách by mohl vypadat více než komicky. Jirrik si tento kousek trénuje ještě jednou, protože tam zapomněl helmu i se sluňákama; ještě že ne rovnou hlavu.

Máme před sebou nejtěžší úsek, zdolat 650 v.m. po skalním žebru spadajícím z hřebene Aig du Gouter. Než jsem vyřešila problém s mačkami (zbytečné psát, že špatně přenastavit mi je doporučil všeználek Ivan), byl Jirrik ten tam, možná dávno na Gouteru, prostě nebyl vidět. A tu už stojím ve frontě před pověstným kuloárem, kde občas prosviští nějaký šutr a snaží se v co nejvyšší rychlosti sejmout co nejvíce kuželek na své cestě do údolí. Jeden takový nezbeda to vzal zákeřně ze zálohy a profičel to mezi mnou a Petrem. Naštěstí se ladně odrazil o skalku nad námi a pokračoval nerušeně v cestě do neznáma. Další pokus už naštěstí nemá.

Po jednom přebíháme kuloár, kameny již ne útočily, v malé skupince pomalu stoupáme kámen po kameni, překonáváme místa zajištěná ocelovými lany a kramlemi a sláva, už vidíme zábradlí a jásajícího Pavla s Jirrikem, který mě dojetím málem udusil.

Nejhorší už máme za sebou, teď už jenom postavit stan a je to. Omyl!! Teď teprve přijde ta správná sranda a zážitky. Vybalujeme svoje kempovací stany ožehané zatím jemným vánkem mírného podnebí a snažíme se je přinutit, aby sakra na tom ledu držely.Ten stan už jsme stavěli stokrát, tak proč to nejde zrovna teď? Díra byla malá, kolíky buď do ledu nešly nebo naopak vyskakovaly jak tajtrdlíci a do toho všeho přišel vichr. Ne to nebyl vichr, to byl uragán, a pak začaly ve vzduchu lítat sněhové vločky a kroupy jako rakety. Nevím, kdo koho držel, jestli ten stan mě nebo já ten stan. Tu nepovedenou napodobeninu stanu jsme nakonec sbalili a přebruslili to do tepla a sucha chaty. Nevěděla jsem, co je lepší, kráčet poslepu se zmraženýma brýlema nebo poslepu bez nich…, prsty řezavě bolely omrzlinami, steží jsem v nich něco udržela.

V jídelně jsem se dopotácela ke stolu, kde seděl Michal a pár rozumných lidí od nás, kteří stavění stanů vzdali dávno nebo se o to v tom psím počasí ani nepokoušeli. Začala jsem rozmrzat, bolelo to ještě víc, proboha, co jsem si to vymyslela!!! Anděl Ichtyel nás osvítil a nakonec jsme se uchýlili na chatu všichni - až na mocné vůdce, kteří mj. stavbu stanů zvládli ještě před tím, než my dorazili na Gouter.

K silným zážitkům nesmím zapomenout zmínit místní luftovní záchod, který připomínal prkýnko vznášející se ve vzduchu, ze kterého můžeš na všechny srát z vysoka. Fungovala zde i tzv. recyklace papíru, kterýžto se vzápětí po vhození do otvoru vrátil jeho majiteli zpět. No doufám, že jen jeho majiteli :D.

Už jste někdy spali v místnosti společně s padesáti spocenými horolezci, se specifickým pachem padesáti sundaných bot a s chrápajícími, mlaskajícími na chrápající a ostatními jenom bezmocně se převalujícími a snažícímí se v tom hluku usnout? Zajděte si na Gouter…

STŘEDA

Nevím, kde jsem se to naučila, ale do sedáku jsem naskočila napoprvé jako Pája a s cepínem v ruce jsem vyčkávala odchodu. Celou noc jsem smlouvala s Bohem, aby tomu počasí domluvil. Asi pochopil, že to bylo poprvé, co jsem k němu promlouvala a vys…kašlal se na mě.

O půl třetí jsem se tedy dozvěděla dvě zprávy, jednu špatnou a druhou škodolibou. Špatnou, vlastně nejhorší, že na vrchol je to víc než nebezpečné. A to, že se vůdci připlazili po čtyřech vjedenáct v noci s prosíkem do jídelny a cestou jim vichr vyfoukl stan byla ta zpráva škodolibá.

Ráno balíme pár švestek, někdo se jde ještě rozloučit na "větrnou lhotu" (tedy záchod) a pomalu sestupujeme zpět na Ref de Tete Rousse vyzvednout Květinku a Mohykána, kteří tam kempovali ve stanu, protože Gouter pro ně byl silné kafe. Za kuloárem z čista jasna sedla mlha, přišel déšť a kroupy - nahoře opět sněží a my se snažíme zamířit k v mlze těžko viditelným obrysům chaty. Ze sněhového pole se přes noc stalo ledové zrcadlo, na kterém jsme vypadali jak vosy snažící se vylézt z mokré skleničky.

Zubačku jsme stihli, když už skoro zavírala dveře a zapili neúspěch šampáněm. Úchyl už v Le Fayet čekal s nastartovanou vejtřaskou a jeho dobrá nálada slibovala nezapomenutelné vyprávění, story a vtipy, kterými jsme byli večer na "114" poctěni.

ČTVRTEK

Včera jsme si na starcích, co nemohou ráno dospat, vynutili odjezd na devátou. Popojíždíme autobusem do Col de Montets (1461 m) a, jak by řekl Ivan, po "vrstevnici" se po klikaté cestičce
dostáváme k La Remua (2162 m). Někdo si dal nesmyslnou práci s tím, že kolem cesty napíchal k rostlinkám cedulky s jejich názvy, a když nebyly cedulky, zkoušeli jsme z botaniky Michala. U jezer Cacs des Chiserys (2133) žertujeme na téma nudné koupele nebo jak se tomu říká. Ale nikdo se ale nudit nezačal. Zamračená obloha navíc začala hlásit, že si brzy dáme ledovou sprchu, pokud nemákneme. Schováváme se na chatě postavené na břehu Lac Blanc (2352 m), déšť ale nepřišel, jen trochu zvlhlo ovzduší.

Cestou do Chamonix se zastavujeme na zmrzlině a od stolu pozorujeme vrtulníky. Ta nejkrásnější hospůdka je ale stále ještě před námi - útulná květinová La Floria Chalet, kde jsme obklopeni vůní tisíce květin. Jen by mě zajímalo, kdo to všechno zalévá? To je práce minimálně na plný úvazek… Večer si do třetice všeho dobrého jdeme posedět do anglické hospůdky v Chamonix a společně se tak rozloučit.

PÁTEK

Na včerejším breafingu se díky špatnému počasí odsouhlasil dřívější odjezd - ale alespoň budeme mít levnější půjčovný :D. V autobusu panuje dobrá nálada, žere se, pije se a veselí se. A pokud přežili střídání řídiče, veselí se dodnes….

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Petr Petr | 9. října 2008 v 9:23 | Reagovat

to jsi to rovnou mohla nazvat "Výlet na Bílou horu u Šamonic a zpět". ;) Ale povedlo se Ti to.

2 Lada Lada | E-mail | 23. října 2008 v 0:20 | Reagovat

Péťo, máš to pěkně napsaný. Škoda, že fotky nemohou mluvit :) Já se ještě k tomu nedostal.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama