Dolomity 2008

14. května 2008 v 0:09 | Péťa |  v botách

Program:

ČT: Misurine (cca 1500m) - Rifugio Auronzo (2320m) - Tre Cime di Lavaredo - Rif. Lavaredo (2454m) - začátek feraty via DeLuca - Innerkofler (Paternkofel) a zpět
PÁ: Cortina Chiave (1272m) - ferata via Terza Cengia (Pomagagnon) - Punta Erbing (2270m) a zpět
SO: Alb. Fiames (1293m) - ferata via Strobel (Pomagagnon) - Punta Fiames (2240m) - sedlo Forcella Fiames (2178m) - kemp Olympia

Odjezd

Odjezd je naplánován na 14:45. Stíháme poslední možnou tramvaj a kupodivu jsme byli první. Pak se k nám dopotácel velký baťoh, k němuž byla přikurtovaná Míša. Pak dorazilo i vozítko s řidičem Michalem a jako třešnička na dortu přicházejí i Mirka s Radimem. Nakládáme a vyjíždíme. Cestou se ještě stavujeme v plzeňské Hypernově. Cesta proběhla hladce a bez defektů. Až 10 km před cílem si nás vyhlídla italská policie a rozhodla se skupinu podivných českých turistů legitimovat. Nevěřili byste, co všechno můžete použít v cizině jako průkaz totožnosti - Radimovi s Mirkou k tomu postačila pouze tramvajenka a bůhví, jestli nebyla navíc ještě prošlá :D.
Už je skoro půlnoc, když přijíždíme do Misuriny. Příjezdová cesta nahoru k ferátám je od 17h uzavřena a tak rozděláváme stany na parkovišti naproti pusto-prázdnému kempu, myjeme se v ledově ledovém pramínku a za drkotání zubů se zapínáme do spacáků.

Den první

Vstáváme brzo. Pro některé bylo vstávání vysvobozením, protože v noci byla zima, jako když praští. Vylézáme z kutlochů a vaříme snídani. Míša vytahuje vlastnoručně upečenou výbornou bábovku. Dostává i urousaný kudrnatý pes, který nám dělá společnost už od probuzení. Za buchtu poslouchal Míšu téměř na slovo - na povel sedni si lehnul na záda a dožadoval se drbání na pupíku.
Zastavuje u nás červená dodávka a z ní vyskakuje komando asi devíti Slováků. Chtěli se optat, jak to nahoře vypadá. S tím jsme jim bohužel pomoct nemohli.
Po krátké procházce k jezeru Lago di Misurine vyrážíme na cestu. Projíždíme nočním zákazem, ale záhy nám mizí úsměvy, když vidíme další zátarasu, která znamenala neplánované nastoupánívýškových metrů po asfaltu až k chatě Rifugio Auronzo (2320m). Záhy nám bylo jasné, proč tam zátarasa byla. Ob dvě zatáčky byla celá silnice pokryta vrstvou sněhu. Sápeme se nahoru, ve sněhu to jde pomalu a ztěžka. Míša s Michalem si poslední metry krátí zkratkou - je sice delší, ale o to náročnější :D.
U chaty svačíme, nasazujeme výstroj a kdo má, tak i návleky. Hned po prvních 100m se kromě vracejících se Slováků setkáváme s lavinou. Čekáme až se zastaví a umožní nám pokračovat v cestě. Michal nás pro jistotu navazuje na lano. Procházíme pod věžemi Tre Cime di Lavaredo, ze kterých se stále uvolňuje tající sníh, kocháme se nádhernými výhledy na protilehlé kopce a do údolí, sluníčko do nás pere snad odevšud. Docela dobře se šlo, dokud jsme pokračovali po vyšlapaných stopách slovenské skupiny. Jakmile ale stopy skončily, terén se výrazně zhoršil, hlavně prvnímu Michalovi. Nic ale nevzdáváme ani nezatracujeme. Krátké zastavení u chaty Rifugio Lavaredo (2454m) a pak nás čeká strmý výstup pod masív v hlubokém sněhu, do kterého občas zapadáme skoro po pás. Stále pevně věříme, že pokud se dostaneme pod Paternkofel (2744m), máme vyhráno. Omyl! Štola, kterou se na ferátu nastupuje, byla zasypaná sněhem. Naše cesta tu končí. Feráta je pojmenovaná po horském vůdci DeLuca-Innerkofler, je celkem snadná a výstup zpestřuje již zmíněný skalní tunel, který zde byl vybudován za 1.světové války. Před vlezem odpočíváme a svačíme. O svačinu se dělíme s krotkými a neodbytnými ptáky (interně je nazýváme žlutozobáci), kteří nám doslova zobou z ruky.
Zbytečná cesta to ale nebyla - všude okolo náš bílá divočina, v dálce kam oko dohlédne hřebeny hor a rozeklané skály bizardních tvarů. Cestu zpátky jsme si náramně užívali - sněhovými závějemi jsme jen prolétli, strmé svahy seběhli... Sníh po horkém dni tál jak o život, takže se ve vlastních stopách propadáme ještě hlouběji. Výrazně se ochladilo a začal foukat vítr, tak se schováváme v přístřešku chaty Auronzo, sundaváme výstroj a dojídáme zbytky zásob v batůžku. Někteří nejmenovaní zjišťují důsledky nedbalého natření opalovacím krémem.
Cesta po silnici dolů nebyla nijak náročná. Nasedáme do auta a jedeme okouknout Monte Christallo. Masív je celý zasněžený, takže budeme muset v pizzerii vymyslet náhradní plán. Při hledání místa na spaní nás jak jak oříšky pro Popelku břinkla do očí cedule s nápisem kemping Olympia. Jedeme to prozkoumat a záhy není, co řešit. Cena příjemná, záchody, teplá sprcha...

Den druhý

Odjezd z kempu o půl deváté se nevydařil, zato počasí už od rána vydařené bylo. Na začátek trasy se musíme kousek přiblížit autem (kdybychom se ale podívali do mapy, jsme mohli jen přejít silnici :D). Navíc hned zezačátku ztrácíme značku a tak je pro nás nakonecvýchozím bodem Cortina - Chiave (1350m). Stoupáme k léčebnému ústavu, od něj modřínovým hájem až ke klečím. Odtud už to přestává být sranda. Nejen, že jsme opět úplně jinde, než máme být, ale strmé stoupání po šotolině znamená s každým krokem sjet o půl kroku nazpět. Marně hledáme značku nebo nástup na ferátu. Nástupní místo alespoň tipujeme porovnáváním obrázku z průvodce s realitou. Náš orientační nesmysl vítězí a tak se po krátkém horolezeckém výkonu (bylo snažší lézt po skále než pokračovat šotolinou) dostáváme se na žebro "třetí lavici", podle čehož se feráta jmenuje Terza Cengia. Na poměrně exponovaném místě ve výšce 2000m nasazujeme výstroj a helmy a odtud budeme traverzovat až na sedlo pod Punta Erbing (2270 m). Feráta je dlouhá 300m, patří k jednoduchým, protože ocelová lana, která nás občas provázejí, slouží většinou jen k zajištění na úzkém chodníku. Střídají se zajištěné úseky s úseky, kde při pohledu ze srázu tuhne krev v žilách a půlky cvakají o sebe. Už jsme zdolali pěkný kus cesty, když se před námi objevil příkrý úsek zasypaný sněhem, tu a tam prosvítala skála nebo šotolina. Michal jde prozkoumat terén. Jde to prý dobře a tak houfně jdeme za ním. Sníh nám praská pod nohama, občas podklouzne, občas se zaboří. Míša dokonce našla kus lana, kde je ho ale začátek nebo konec, netušíme. Všichni se bez šrámů dostáváme nahoru - ta úleva. Fotíme se s panoramaty a pokračujeme. Ale ne daleko! Kousek od vrcholu nám zatarasila cestu halda sněhu, která navíc vypadala, že co nevidět sjede dolů. Opět to byl Michal, kdo šel na výzvědy. My se mezitím kocháme výhledem na údolí s Cortinou, nad ní Tofany, Sorapis, na druhé straně Monte Cristallo. Bohužel, tím pro nás cesta skončila a nezbylo, než se vrátit, odkud jsme přišli. Tedy, sejít dolů i ten zasněžený kopec. Na plácku nad kopcem si dodáváme kuráž, svačíme, chytáme bronz a krmíme ptáčky.
Jirrik se vrhá do sněhu jako první a doslova běží dolů. Nejdřív si myslím, že je blázen, ale nakonec běžím zrovna tak a za mnou i ostatní. Pak následuje pár krátkých lezeckých úseků a už jsme všichni dole. Odtud už to šlo bez nejmenších obtíží. Jak se vracíme dolů, využíváme toho, co nám ráno znesnadňovalo výstup a kloužeme se po šotolině stejně, jako nahoře po sněhu. Tentokrát nás cesta dovedla přímo k autu. Aspoň jsme zjistili, kde "soudruzi" udělali předtím chybu. V Cortině jsme si koupili něco málo dobrého na zub a vracíme se do kempu. Sprcha, večeře a pak dobrou noc přátelé.

Den třetí

Na dnešek jsme se vyhecovali a tak vyrážíme z kempu včas. Jdeme k hotelu Fiames, odkud začíná cesta rychle stoupat lesem. Nad hranicí lesa cesta pokračuje opět sutí, ale kupodivu mi to dnes ubíhá rychle a než jsem se naděla, stáli jsme pod nástupem na skalní blok, kde si oblékáme si úvazky. Míša si stěžuje na bolavý nožičky J. Cesta k prvním ocelovým lanům nás vede po rampě s kosodřevinou. Ferrata M. Strobel je dlouhá 600m a vede východní stěnou Pomagagnonu na vrchol Punta Fiames (2240m). Prvních 200m vede ferata strmě vzhůru a my si pomaličku ohmatáváme skálu a začínáme se s ní kamarádit. Dle rady Michala vybíráme ohmatané úchyty - ty jsou prý spolehlivé J. Jenže tyhle úchyty jsou pro jedince normálního vzrůstu, takže já prcek zase musela mít nějaký extra buřty a hledala si úchyty vlastní. Feraty se střídaly s úseky nejištěnými, které vedly po šotolině nebo kosodřevinou. Už jsme v pořádné výšce a při pohledu dolů cítíme mrazení.
Všichni už máme pořádný hlad a tak na takovém šikovném plácku obědváme a nabíráme síly k dalším úsekům. Michal na nás čeká o kousek výš, asi aby měl nad námi přehled ;). Začínají první kramle a pak i žebřík. Nechápu, proč feraty se žebříky jsou označovány za náročnější, protože, jak poznamenala Míša, bylo to jak lézt k sousedovi na třešně. To mi daleko horší přišel úsek, kde se vodorovně traverzovalo a úchytů (teda aspoň pro mojí maličkost) bylo opravdu pomálu. Trošku jsem se tam zasekla a byla jsem ráda, když mi Jirrik přispěchal zajistit nohu, kterou jsem neměla kam dát. Byla jsem ráda, když jsem z tohohle úseku zmizela.
Na vrchol Punta Fiames musíme jít sněhem nebo po okraji skály - na to jsem odvahu nesebrala. A už nás ovývá vrcholový větřík. Míša našla poklad - krabičku na knihu,ale bez knihy. Tak se ani nikdo nedozví, že tu stály další české nohy J. Než jsme udělali vrcholová fota, začalo sněžit. Raději se balíme a rychle mizíme. S Jirrikem ještě nasazujeme návleky, vypadá to, že se budeme brodit sněhem. A taky že jo a někdy zase pěkně hluboko. Nejkomičtější byl Michal, který - jakožto nejtěžší z nás - se propadal dost často, pořádně a několikrát. Dostáváme se do sedla Forcella del Pomagagnon (2178m). Odtud se vracíme do údolí po svahu, který je ve vrchní části ještě pokrytý sněhem a tak blbneme a kloužeme se dolů. Michal se v předvoji dostává na zmrzlý sníh, na kterém nešlo za boha zastavit, tak se trochu blíže seznámil s parádním šutrákem. Už jsme opatrnější. Po sněhu následuje opět šotolina a kamení. Jdu do toho a vezu se po šotolině až do místa, kde jsem se ocitla v pasti. Zůstala jsem viset na ztvrdlé šotolině, pode mnou díra a šutry. Stačilo, aby mi noha kousek podjela a svezla bych se na tu haldu šutrů. Nakonec to ale dobře dopadlo, našla jsem upevněný kámen, pomocí kterého jsem se přitáhla a bezpečně se vrátila a tomuhle místu se tak vyhnula.
Méně štěstí měl Michal, který se při přecházení suťových žlabů dostal na jejich hranu, kde mu to podjelo a nebylo se čeho zachytit. Koukáme z protější strany, jak to celé dopadne. Jako spása z nebes běželi kolem dva Italové, kteří Michalovi podali pomocnou ruku. Záhadné bylo, že za celou dobu jsme na horách nikoho nepotkali a nejednou, když bylo potřeba, se tu objeví dvě Íčka. Dále pokračujeme po značce a pak se napojujeme na zkratku suťovým korytem značenou kamennými mužik. Akorát Radim pokračoval po původní cestě a tak se s ním potkáváme až v kempu.

Odjezd

Vaříme, balíme a odjíždíme. Cesta je poklidná, všichni pospáváme. Když začal pospávat Michal, vyměnil se s Míšou. Na Rozvadově si za volant opět sedá do růžova vyspaný Michal. 30 km před Prahou auto začalo stávkovat. Se zapřením nás ale na jediný fungující převod - čtyřku - dovezlo až domů. Teď bude muset jít s rozbitou spojkou k doktorovi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama