Vavřinecký potok - reportáž

21. října 2007 v 21:57 | Péťa |  po vodě

13. 10. 2007 Vavřinecký potok

V divokou říčku se v sobotu proměnil Vavřinecký potok poté, co se zvedlo stavidlo stejnojmenného rybníka v obci Vavřinec na Kutnohorsku. Začalo tak tradiční podzimní setkání vodáků, které patří k největším v České republice. Pokořit studené vlny potoka se vydalo na tisíc závodníků a vodáků, kteří si dvaadvacetikilometrový úsek do Toušic na Kolínsku v obtížnosti WWII sjeli jen tak pro radost.

Na světě existují i lidé, kteří pod představu ideálního víkendu zahrnují možnost pořádného vyráchání v ledové vodě, nádherné sebedestrukce a otlučení, exhibicionistické svlékání uprostřed pole a zázračné vyhnutí se smrti umrznutím. Podobně postižených se, kromě nás osmi otrlých Pražáků - George, Monči, Káti, Marka, Pavli, Scotta, Jirrika a mě -, našlo ještě dost k vytvoření dopravního kolapsu na úzkém a rozbouřeném Vavřineckém potoce.
Doprava do Vavřince byla zajištěna Georgeovým Fordíkem, který nejezdí víc než 80 km/h, ale všimli jsme si, že z kopečka mu to jelo i víc a Pájinou služební Fabkou, která by bývala jela i rychleji, kdyby nemusela čekat na Fordíka.Na místě srazu v ulici Na Florenci se potkáváme s Kate přesně v dohodnutém čase. Ale auta nikde. Jdeme se tedy podívat na druhý konec ulice, kde už obě autíčka i s celou posádkou čekají, až dorazíme. Nasedáme do auta k Pavle spolu se Scottem a vyrážíme jako první vůdcovský vůz. Celou cestu dodržujeme maximální Georgem povolenou rychlost 80 km/h, takže nám bylo rázem jasné, proč byl čas odjezdu stanoven na tak brzkou hodinu ranní. Objížďku, která na nás čekala před příjezdem do Zásmuk, zvládáme bravurně s pomocí mapy a mé navigace. Ocitáme se ve Vavřinci, který se proměnil v odstavné parkoviště vozů všech možných továrních značek. Parkujeme a hledáme žlutý stan CK Cvok. Jelikož jsme přijeli s předstihem a na vodu se zatím nedalo nasednout kvůli právě probíhajícímu závodu, jdeme se aspoň podívat na tu divokou nádheru a poprvé se občerstvit rádoby ohřátými párky s čajem. Griotka bohužel došla.
Vracíme se ke stanu a rozebíráme si výbavu připravenou v igelitových pytlích se jmenovkami. Při oblékání do neoprénů zažíváme spoustu srandy, jelikož to opravdu vůbec nešlo navlíknout :D. Po zaplacení 40 Kč - symbolický poplatek organizátorům za splutí -dostáváme nálepku, kterou lepíme na přilbu, jinak bysme nebyli na potok vpuštěni a míříme k připraveným lodím. Lodě je potřeba ještě trochu dofouknout a hurá na vodu. Čtyři lodě, čtyři posádky, vždy muž a žena, aby krása vyrovnávala sílu. Nasedáme a plujeme. Jirka je skvělý zadák a já jsem naopak zvyklá na úděl háčka, takže se nám jede skvěle. Cestou probíhá fotodokumentace, ale bohužel jsme se nikdy neocitli u koupacích nebo jinak zajímavých momentů, které by za zdokumentování opravdu stály. Ještě párkrát zabereme pádly a už parkujeme u první občerstvovací stanice po cestě. Mají standardně párky v rohlíku, grog a zdarma ovocný čaj. Jirka se nedobrovolně napájí grogem, protože to spletli a dostali jsme jeden grog místo teplé griotky, já jsem ukořistila tu teplou griotku. Shrnujeme první dojmy a zážitky, kalkulujeme počet utopených nebo aspoň cvaknutých. Vycházíme z toho nejlépe, jako jediní jsme dosud suší.
Znovu nasedáme, abychom stihli dojet, dokud poteče voda, kterou zavřou odbitím třetí hodiny. Vavřinec je skutečně jen úzký potůček malinko vylitý do lesního porostu, který neteče příliš pomalu, spíš teče docela rychle a za každou s četných zatáček se skrývá překvapení ve formě padlých stromů,kamenů, nízkých můstků. Proud teče různě na kmeny stromů, podtéká nízké lávky, při jejichž podjíždění se vždycky rychle pomodlím za svůj rypáček a provádím hluboký záklon. Tu a tam se v nějakém užším místě šprajcne pálava nebo rovnou otočí, kajakáři blbnou a překáží. Jedeme za mladou dvojicí na pálavě, když vidíme, že před námi je překážka ve formě padlého stromu, který se objíždí zleva dost úzkým průjezdem. Abychom se tam nemačkali, zajíždíme ke kraji, ale bohužel pravému a čekáme až odjedou. Neodjeli, šprajcli se a jediný možný průjezd zatarasili. Nastává dopravní kolaps, jelikož tam začínají najíždět další lodě, které silný proud vcucnul pod ten již zmíněný padlý kmen. Zjišťujeme, že parkujeme poměrně blízko u kmenu a že ten silný proud nedokážeme přeplout, tak vymýšlíme, jak to projet bez defektů. Lehám si do lodě a necháváme se taky vcucnout pod kmenem, Jirka se chytá a kmen přelézá. Paráda, můžeme pokračovat.
Další zastávku jsme udělali po ne moc hladkém sjetí uměle vytvořených kaskád, na které bohužel najíždíme pozadu a tak se necháme jen unášet proudem a čekáme, co s námi voda vymyslí. Zádí jsme natlačeni na strom a do přídě se mi začíná valit voda z peřejí a tak jen čekáme až se loď naplní až po okraj a vyklopí nás. Koupeme se, voda je parádně ledová, cítím jak mi proniká pod neopren. Držím se hesla, za žádných okolností nepouštěj pádlo a nechávám se unášet proudem, dokud nejsem schopna postavit se na vlastní. Vidím loď jak ujíždí kdesi přede mnou a před ní hlavu Jirrika, starost o loď tedy pouštím z hlavy. Vylézáme na břeh a vyléváme a já se chystám fotit utopené duše našich kamarádů.Všichni zklamali a žádné pořádné momentky mi nedopřáli. Mark s Kate nás minuli, George s Mončou zastavují a schání se po pádle, které Pavla nechala uplavat. Jojo, nedbala rad zkušenějších :D. Pádlo se bohužel nenašlo, mělo být položené na břehu asi 500m nad námi. Při vší smůle měla Pavla i trochu štěstí a pádlo si zapůjčila od Marie, jejíž cesta kvůli defektu na lodi pro ten den skončila. Řešíme ještě ztrátu lodě, kterou nám někdo pravděpodobně z kratochvíle odnesl 50m po proudu potoka a nechal jí tam s jedním pádlem, druhé odhodil na původním místě na louku. Nechápu.
Ve stejném duchu pokračujeme, Jirrik se párkrát kmenu chytá, aby si zachránil kejhák před nárazem a možným uražením. Před námi se potok větví a my se rozhodujeme pro splutí levého ramene. Špatná volba, cesta se zdá slepá, přehrazená mostkem, který nejde podjet. Otáčíme to a odvoláme všechny, kteří se nechali ztrhnout a jeli za námi. Předvádíme parádní výkon pádlování na 100m proti silnému proudu. Myslela jsem, že vypustím duši, ale než jsem si to stihla rozmyslet, už se točíme do pravého ramene. Probíhá zastávka na čočkové polívce s Georgem a Mončou, ostatní jsou tatam. V domnění, že jsou všichni daleko před námi, jedeme plynule a bez zastávek až k Toušické kaskádě. Ani jsme si nevšimli, že už jsme tam a zastavujeme až po upozornění přihlížejících. Nohy mám ztuhlé od klečení v ledové vodě, které jsme v lodi vozili stále minimální zásobu, co kdyby v potoce došla. Raduju se, že už jsme v cíli. To bylo ale překvapení, když jsem si vzpomněla, že za kaskádami ještě musíme na chvíli do vody. Kaskády se zdají být opravdu pro silné povahy a dokazuje to i fakt, že nebylo moc těch, kteří je bez problémů sjeli.
Cestou k vytouženému cíli ještě musíme přetáhnout loď po bahnitém břehu řádně uklouzaném díky kmeni přímo nad vodou. Kmen byl spadlý zákeřněza zatáčkou a tak dva hošíci stojící před zákrutou vodáky na tuto zradu upozorňovali. Do cíle dojíždíme k našemu údivu jako první. Kde všichni jsou, když jsme nikoho nepředjížděli? Kvapem se převlékáme z mokrých neoprénů do teplého a suchého oblečení, Jirrik pro nás půjčuje ručník od vodáka, který si ručník chytře nezapomněl a vrháme se na přeslazený ale horký čaj a chleby se sádlem a cibulí. Sádlo zavrhuji a raději se živím chlebem se solí. Dorazili i ostatní a také jsou rádi za suchý oděv a teplý čaj.
Řidiči jsou odvezeni zpátky do Vavřince pro auta a vrací se pro nás do Toušic. Odjíždíme se stejným zasedacím pořádkem a v Říčanech zastavujeme, abychom naplnili žaludky, svlažili hrdla a zhodnotili své zážitky. Poslední společná fota, na kterých je stejný počet lidí jako ráno, což je pozitivní.
Kdo nejel a má v sobě aspoň trochu vodáckého ducha, má vážně čeho litovat!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 George George | Web | 23. října 2007 v 23:01 | Reagovat

Uznejme, že počasí vyšlo. Když jsem se tento víkend podíval na teploměr, říkal jsem si, to by bylo maso. Z pátku na sobotu na Vysočině sněžilo a do Znojma jsem jel z Jihlavy za sypačem. To by se to koupalo, hlava mokrá, o zbytku těla ani nemluvím. Věřím v silné zážitky, ale taky nemusím mít všechno. Risk je zisk, a tak doufám, že si to příští rok dámo znovu. Trať bude zase trochu jiná, stromy napadají a šikovní pořadatelé vymyslí pořádné pasti. O účast se nebojím, již teď máme nové adepty na křest podzimní vodou. Tak AHOJ!

2 gimynqyu gimynqyu | E-mail | Web | 23. května 2009 v 5:17 | Reagovat

Y7FUGo  <a href="http://xyudetcwbxjd.com/">xyudetcwbxjd</a>, [url=http://jvhhuwfccnac.com/]jvhhuwfccnac[/url], [link=http://ynrqfioqxdwz.com/]ynrqfioqxdwz[/link], http://brxnmeeserwt.com/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama