Vysoké Tatry 2007

12. září 2007 v 22:24 | Péťa |  v botách
ČTVRTEK
A tak se tatranská parta rozrostla. S Mončou jsme se sešly na Hlaváku ve středu 5.9. v 19h a ve čtvrtek nad ránem už jsme byly ve Štrbě. Cestu jsme si zpříjemňovaly výborným Portem, po kterém se mi podařilo nachvíli usnout. Po příjezdu do Štrby jsme daly Jirrikovi echo, že už míříme do kempu kempíčku a tak nám šel Jirrik naproti, aby nás tam dovedl. Protože bylo ještě poměrně brzo a po dlouhé cestě vlakem jsme byly víc než unavené, zalehly jsme tedy společně s ostatními a dospávaly.

Na dnešek jsme naplánovali túru na Kriváň. Počasí je zamračené a deštivé. Vstáváme v půl osmé s tím, že v půl deváté jede zubačka nahoru na Štrbské pleso. Když jsme přiletěli na nádraží, zubačka akorát odjížděla. Sakriš a další jela až za dvě hodinky. Nezbývá než se vydat na Pleso pěšky cca 10 km do kopce. Tempo jsme nasadili vražedné, takže jsme brzy celí spocení a jelikož jsme v tom spěchu ani nesnídali, rozhodli jsme se to na Plese napravit. Stavujeme se v čajovničce, kde ale neměli nic k jídlu, jen sladké dortíčky. Navrhla jsem snídani na vidličku a tak si to sedíme a hromadně baštíme halušky v kolibě Patria přímo na břehu neviditelného Štrbského plesa. Venku pořád prší a je mlha. Po dvanácté vyrážíme po červené na rozcestí na Kriváň. Cesta nám ubíhá docela ryhle, protože vede téměř po vrstevnici, horší už to bylo po napojení na modrou. Z lesní cesty vcházíme mezi kleče a šutry, překonáváme velké převýšení, začíná se objevovat i sníh. Kleče pomalu mizí a sněhu přibývá. Dostáváme se na poslední rozcestí, na kterém se Monča s Hankou rozhodly vzdát se pod vrcholem a otočily to zpátky dolů. Také jsem cítila, že sil už nemám moc, ale už podruhé nedojít na Kriváň (předloni kvůli čerstvě napadanému sněhu) jsem nedokázala. Holky tedy scházejí stejnou cestou na Pleso a budou nám zahřívat místečko v hospodě, my pokračujeme ve výstupu. Podmínky se trochu přitížily, sněhu přibylo, ale alespoň v něm byla vidět prošlapaná cesta. Ocitáme se zhruba na místě, kde jsme to s Jirrikem předloni vzdali. Když už máme dojem, že se blížíme k vrcholu, objevuje se před námi nový kopec - taková hromada šutrů. Pavel už nám mával seshora, když jsem se z posledních sil sápala po těch kluzkých kamenech. Děláme vrcholové foto a dáváme si vrcholovou sváču s trochou energie z čokošky - byla tak ztuhlá, že jsem si málem vylomila zub.
Pavel jako kamzík sviští dolů, já začínám být brzdou. Z rozcestí, kde jsme se rozdělili s holkama už sotva šoupu nohama (zdolané převýšení 1594 m). Jsem úplně hotová, jak ráda už bych byla v hospůdce. V půli cesty nám holky poslaly SMS, že sedí v hospůdce vedle čajovny. Jirrik a vidina teplého čajíčka a hlavně toho odpočinku mě ženou kupředu. Připadá mi, že už se začíná pomalu stmívat - jak by taky ne, když jsme vyráželi v poledne.
Posezení v hospůdce jsme si užili, vypili jsme litry mátového čaje z půllitru a někteří i pojedli. Zubačka nám v příhodný čas jak jinak než ujela, takže jsme museli čekat až do půl desátý a do tábora jsme přijeli docela pozdě. Sprcha a šupky hupky do postýlky. Jen kluci ještě skákli na "jedno".
PÁTEK
Dali jsme si záležet na včasném příchodu na zubačku, takže sraz s Mirkem a Pepou na Štrbském plese stíháme na minutu přesně. Úschovna zavazadel nefunguje, takže kluci schovali batohy v nějaké hospůdce.
Poprchává a není viditelno. Zvolený okruh po žluté Mlynickou a Furkotskou dolinou kolem pohoří Solisko začíná opět u plesa. Z cesty se po několikadenním dešti stal potok a tak skáčeme z kamene na kámen, abychom neměli mokré botičky. Tempo máme různé a tak jsme se trhli na dvě skupinky - v té přední běžci Pavel a já, ve druhé Jirrik podporoval Monču a Mirek a Pepa se k nim přidali. Hanku ráno bolely mandle a tak zůstala v postýlce. V mlze po levé straně máme Predné Solisko a napravo bouří vodopád Skok a já si při pohledu na něj připadám jako v ráji. Déšť ustává a my pokračujeme v cestě. Dočkala jsem se prvních řetězů, ale v těchto místech byly naprosto zbytečné. U Plesa nad Skokom předcházíme velkou skupinu zahraničních turistů.
Cesta začíná být čím dál víc kamenitá a kameny jsou pokryté sněhem. Držíme se vyšlapané cestičky. Stoupáme k Čapímu plesu a v dáli za námi vidíme čtyři postavy. Máváme na ně, máme pocit, že to jsou naši a že nás také zahlédli. Od Čapího plesa, skoro bych ho přejmenovala na piknikový, protože jsme potkali několik svačících skupinek, překonáváme dalších 250m výškových metrů do Bystrého sedla. Je to úzký průlez ve skále uzavírající celou Mlynickou dolinu a umožňující vstup do Furkotské doliny. Nyní jsme v nejvyšším bodě našeho výletu tj. 2314 m.n.m. Ve Furkotské dolině bylo snad ještě více sněhu než v Mlynické a tak to bylo občas trochu zajímavé při sestupu k Wahlenbergerovu plesu. Chytám druhý dech a nabírám rychlost, jsem pozitivně naladěná a přenáším to i na Pavla. Diskutujeme, jak velký náskok můžeme mít nad druhou skupinou. Však to zjistíme na Chatě pod Soliskom. K té se dostáváme po podivně-dlouhé čtvrthodince psanou na ukazateli. Usedáme k čaji, já si dala ještě Marlenku a čekáme. Za 45 min. dorazil i zbytek, chvíli jsme pobyli a vyrážíme cestou vedoucí pod lanovkou do Štrbského plesa do Furkotky, kde už na nás čeká Hanča. Opět jsme se narvali haluškama a nalili čajema a stihli i tu dřívější zubačku, abychom mohli popít ještě v místní kempové hospůdce.
SOBOTA
Sobota byla zasvěcená přípravě na Gerlach a tudíž i odpočinku. Spali jsme dlouho a jeli rovnou do Starého Smokovce do Spolku horských vůdců domluvit zítřek a zaplatit. Do Smokovce přijíždíme kolem poledního. Ještě před návštěvou vůdců jsme zjišťovali, zda a za kolik nás ke Sliezkemu domu vyveze taxík. Nevyveze. Je tam zákaz vjezdu, vjezd povolen pouze zásobování. Přicházíme k zavřeným dveřím s nápisem "přijdu hned" - "ich komme gleich". Mireček hned vysvětloval, jaký to má ještě další význam v němčině a tak nás to provázelo zbytkem pobytu stejně jako hlášení v električce "die folgende Haltestelle". Opravdu hned dorazila strašně příjemná starší paní, která s námi vyřídila všechny formality. Dokonce si i vysloužila od Mirečka lichotku typu: "Vy už jste se dožila slušného věku…." Ty lichotky mu fakt jdou :D.
Paní nám sdělila, že dnešní tůry byly zrušeny z důvodu počasí, hlavně větru a tak že doufá, že nám to zítra vyjde. Díky 30 cm sněhu na Gerlachu a nutnosti dalšího vybavení jako jsou např. mačky jsme platili vyšší cenu. Dopravu ke Sliezskemu domu nám prý zajistí za cca 150 Kč za kus. S paní ještě chvíli šprýmujeme a jdeme se hned vedle do koliby nadlábnout. Většinou jsme si dali jen polívku, přeci jenom jsme snídali docela pozdě. Číšník byl šprýmař a také si vysloužil nezanedbatelné dýžko.
Z důvodu časové tísně jsme se na Pleso vrátili zase električkou, i když plán byl jiný. Chceme si totiž pořádně užít saunu a halušky, nakoupit na Gerlach a stihnout tu dřívější zubačku. Bylo po třetí, když se scházíme u výřivky a jdeme zkoumat různé typy saun, které tu nabízeli. Střídali jsme saunu inhalační, parní, finskou a nevím jakou ještě spolu s chladící místností s kyblíkovou sprchou a ledovou lázní. Jirka objevil "automat" na led a tak ho po nás v sauně házel - jak ledově osvěžující. Užívali jsme si, co se do nás vešlo, ale čas neúprosně utíkal a tak jsme se začali pomalinku vytrácet do šaten. Jak tak s Jirrikem jdeme, úplně nás praštilo do očí, jak Mireček s Pepčou sedí v inflačervené sauně jak na latríně. Nebylo to tam ještě vůbec zapařené a navíc tam svítili, takže tam bylo vidět jak do vitríny.
Tradice je tradice a tak se stavujeme na jídlo do Furkotky - halušky, halušky a ještě jednou halušky. Jak jsme chtěli, odjíždíme zubajdou už v 19:30 a tudíž máme spoustu vzácného času na spinkání - samozřejmě, že ani hospodu jsme nevynechali ale opravdu jen na skok ;).
NEDĚLE
Jsou čtyři hodiny ráno a budíky zvoní o sto šest. Poměrně hbitě se oblékáme, batohy na záda a hurá na první ranní zubajdu. Na Štrbském plese nasedáme na spoj do Nové Polianky, odkud máme zajištěný odvoz nahoru na Sliezský dóm. Přijel pro nás takový stařičký jeap, všichni se nacpali dozadu, já jela vepředu a bedlivě jsem sledovala cestu. Jeap se dral nahoru po úzké silničce jako kamzík. Chvíli po nás dorazili na chatu i naši vůdcové. Hned se nás snažili přesvědčit, že to v tomhle počasí nemá smysl - vždyť prší. My se ale nevzdávali bez boje a tak jsme se dohodli, že počkáme do osmi a pak se uvidí. V osm je prý definitivní, jak bude.
A tak jsme čekali v jídelně, popíjeli čaj a poslouchali historky, které vůdci vyprávěli. Začínalo být víc než jasné, že počasí se nezlepší. Došlo na nejhorší - být rozumný a vzdát to. Slíbili nám vrácení celé částky, kterou jsme zaplatili, ale kvůli tomu jsme museli do Starého Smokovce do kanceláře. A tak se vydáváme po červené tatranské magistrále na Hrebionok a pak lesem do Smokovce. Paní už nás čekala a moc ji mrzelo, že se nám počasí nevydařilo.
Hodiny pokročily a tak jsme nasedli do prní električky, která jela - asi 3 stanice jsme jeli načerno ;) - a šli se naposledy nadlábnout haluškama do koliby Patria. Pak už jsme chytli zubačku do Štrby, připravili se na cestu, vyklidili chatku a šli to celé naposledy pořádně zapít do hospy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 g g | 12. září 2007 v 23:13 | Reagovat

Petro, téměř okamžitě po vydání Tvoji reportáže jsem umístil odkaz na konvikt.blog.cz

Konečně zprávy od přímého účastníka výpravy. Oceňuji detailní popis a doufám, že i věrohodnost. Copak nám asi zůstalo zahaleno v oparu hor? Těšíme se vyprávění v pubu dne 13.9.2007. Ve 21.00 uděláme společné foto. Věz, že letošní rok nebyl vhodný pro expediční výstupy. Poplatky na Vavřinečák jsem již uhradil a teď jsem již v očekávání. Podzim bude super a voda z rybníka teplá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama