BORKAMAN 2007

28. srpna 2007 v 12:03 | Péťa |  různé
25.8.2007 Borečnice
Přestože jsem vyrazila pro auto z práce už v půl třetí, kompletně sbalení a připravení k odjezdu jsme byli zase až v půl osmé. No i tak to vypadalo, že přijedeme dříve než minule.
Cesta ubíhala, v autě občas něco zachrastilo a hle už jsme v Písku. Orientovat se v Praze je mnohem snazší než v Písku :D a tak jsem svěřila navigaci Jirrikovi. Chyba ;). Objeli jsme celý Písek minimálně dvakrát, abychom nakonec stejně špatně odbočili a jeli jsme jinudy než jsme zvyklí, cestou, která nevede přímo rovnou do Borečnice. V tom by asi takový problém nebyl, vědět tak, kudy tudy vede cesta. Nakonec se nám přeci jenom podařilo se dotázat a domotat se do Borečnice. Přestože už bylo deset, byli jsme teprve třetí příchozí auto.
Přivítali jsme se s pořadateli Rubešáky a už už nás hnali vysypat věci z auta a vyklidit pole působnosti pro další opozdilce. Ruby si zahrál na mašinfíru a ukazoval kdo a kdy a kam má zajet, otočit se, pustit a odjet :). Byla to docela sranda.
Večer se trávil u ohně, u buřtů, u piva. S Jirrikem jsme spali ve společném velkém stanu ještě s dalšími závodníky, ale nedalo nám to a museli jsme vyzkoušet funkčnost "žďáráku", který jsme si koupili a ještě nebyla ta příležitost. Fakt super věc, investice rozhodně nelituju. Nemrzla jsem, naopak, bylo mi děsný vedro (a to je u mě co říct :D) a ráno ni stopa po sraženém potu zevnitř žďáráku.
Ráno se to začalo na zahradě hemžit závodníky jak mravenci v mraveništi. Někdo snídal, někdo teprve přijel, jiní připravovali své stroje. Na poslední chvíli jsem si šla dopumpovat kola a vyzvednout startovní číslo.
Po deváté jsme se sešli, abychom si vyslechli instrukce. V zásadě nic nového :D. Letos se plave na jezu, jelikož rybníček brčálníček prý zarostl a ještě víc zbrčálněl. Cyklotrasa byla malinko upravená oproti minulu, prý proto, abychom se mohli cestou kochat krásami plzeňského kraje, které ještě neznáme. Úkolem orienťáku bylo najít a označit 11 kontrol podle zakreslených bodů na mapě. Ženy měly minule zvýhodnění vybrat si jednu kontrolu, kterou nechtějí hledat (že jsem to netušila) - letos nám tato výhoda byla odejmuta, sakriš :). Po dokončení triatlonové části dostanou všichni šanci vylepšit si své výsledky a to střílením z luku na Paroubka a zdoláním překážek "lanového centra".
Pomalu jsme se všichni na kolech přemístili k jezu. Bylo teplo a tak se všichni svlíkli do plavek hned, přestože nejdřív byl na programu "dětský triatlon". Děti měly za úkol dostat se k bójce, kterou ztělesňoval jeden ze závodníků a zpět na břeh, poté nasednout na kolo objet dalšího soutěžícího a na závěr si označit kartu na 3 stanovištích, které byly specifikovány jako: na bříze, na mostě a u červeného auta.
Závodily děti různých kategorií samy i za pomocí rodičů. U některých jsem měla pocit, že závodili spíš rodiče než děcka :D.
Ruby zavelel, abychom šli na start. Startovní čárou byl jez. Ženy plavaly k mostu (původně k bójce-nafukovacímu balonku-, která byla hozena z mostu, ale uplavala) a zpět; muži toto dvakrát. Bylo to docela sado-maso, kór když rychlejší muži plavali druhé kolo a pomalejší ženy se vracely k jezu. Chtěla jsem vyzrát na kluzký jez tím, že budu plavat co nejdéle paralelně a vylezu až tam, kde to neklouzalo. Jojo, zlepšovák se nakonec projevil jako naprostá hovadina, ale vracet se by byla hovadina ještě větší. Konečně jsem se přes ty balvany dostala na jez a ženu si to na břeh, když mi to najednou podjelo a už jsem se válela na zemi. Bohužel, nešikovně jsem si při pádu sedřela kus dlaně. Zvedla jsem se, došla na břeh, promyla jsem to vodou a scháněla se po nějakém ošetření. Péťa mi poskytl první pomoc z autolékárničky, polil mi to tekutým obvazem (pekelně to zapálilo) a obvázal mi to obvazem.
Jirrik už se dávno převlékl a čekal na mě. Hodila jsem na sebe cyklohadry a mohli jsme vyrazit. Dohodli jsme se totiž, že pojedeme na pohodu a společně, což znamenalo, že pojedu s Jirrikem mužskou trasu. Docela jsem se těšila. Nadšení mě přešlo ve chvíli, kdy jsme se sápali po pasece do kopce, ve kterém jsem občas měla pocit, že jedu úplně svisle. Nakonec jsem se ale v terénu vyžívala a vyhecovala jsem se, že to dokážu. Ale to jsem trošku předběhla událostem… Nějak se mi totiž zalíbilo si ubližovat a tak jsem hned na prvním kilometru zachrochtila do bláta a aby to nebylo už sedřené levé ruce líto, sedřela jsem si i ruku pravou. A tak se v podobném duchu jelo dál.
Tím, že jsme vyjížděli se spožděním a také tím, že jsme nebyli nejrychlejší, jsme jeli osamoceni. Akorát jeden další opozdilec jel kousek před námi. Celou dobu jsme jeli v podstatě ve třech, protože (ať si říká Ruby, co chce) značení nebylo úplně pro slepé a tudíž jsme byli rádi, že koukají oči troje. Několikrát se nám podařilo trošičku bloudit, ale jednou jsme si dali fakt záležet a pak jsme se museli hodně vracet a navíc do kopce… Já jim říkala, že by ty kopřivy byly zválené, kdyby tudyma projelo 30 cyklistů :).
Dojeli jsme "vozíčkáře", co za sebou táhli přívěsy s děckama - aspoň někoho jsme předjeli a bloudili si to vesele dál. Říkala jsem si, že tato část bude snažší, protože už jsme byli na "dámském" úseku, ale když jsme dojeli k brodu, došlo mi, že jsem se zase mýlila. Nejdřív jsem dělala drahoty, že brod radši přebrodím než přejedu, ale když to zvládli oba chlapi, pustila jsem se nakonec přes ten brod taky kolmo. Kolmo jsem ovšem nezůstala dlouho a rázem jsem byla ležmo, opět na levém boku. Takže jsem si k odřené dlani přidala ještě dlaň naraženou (teď se mi tam rýsuje úžasná modrozelená). Náš spolujezdec se mi smál, že mám vskutku zvláštního koníčka - sarkasta jeden ;).
Tady nás nakrátko opustil, páč já jsem se začala oplachovat od toho zaschlého bahna a prát si kraťasy, zatímco Jirka si oplachoval kolo. Čistým nám nic nebránilo, abychom se vrhli na to nejhorší z celé cyklotrasy, krpál, který jsem musela celý tlačit, protože byl kluzký, prudký a samý kořen a šutr. Obdivovala jsem Jirrika, že dojel až tak vysoko, než ho to donutilo sesednout. Když jsme si ale vysupěli tenhle "kopeček", měli jsme vyhráno. Dojezd do cíle už byl procházka růžovým sadem. Cestou jsme předjeli našeho spolujezdce a šněrovali si to vstříct novým dobrodružstvím v lesním orientačním běhu.
Jirrik vyzvedl mapky, malinko jsme se nabaštili - vždyť nikam nespěcháme - a šli :D jsme na orientační běh. Nastudovali jsme si, jak asi budeme postupovat. Kromě jedné kontroly, kterou jsme hledali sice na splrávném místě ale ne na stromě, nýbrž na zemi, jsme měli vcelku štěstí a to i za předpokladu, že jsme šli skrz les, kde nebylo moc záchytných bodů. K té proklaté sedmé kontrole jsme se ještě jednou vrátili z jiného směru, daleko horšího a míň schůdného, ale to jen proto, abysme to měli dobrodružnější. Cestou jsme narazili na spoustu hub, úplně mě vyzývaly, abych je tam nenechávala. Ale já odolala, s tím, že na houby půjdeme ráno (kdybych věděla, že mi je všichni vysbírají, tak bych je vzala hned).
Do cíle jsme stylově doběhli :D, odevzdali označené kontroly a mohli jsme si jít zlepšit skóre na lanech a střelbou z luku. Lanama jsme začali. Překážek bylo víc než minule, ale o to byly také těžší :D. Kecám - kříž byl děsně pevně uvázaný a tudíž jednoduchý ho zdolat. Pak tam byla ještě prasárna a krocení koně, véčko (které jsme měli zákaz lézt souložníci spolu) a pak ta vysoká, kdy se jen přidržujete provazu uvázaného na protějším stromě. Letos se tedy Ruby rozhodl, že to jen tak někomu nedá zadara a nechal lano prověšené, takže v době, kdy jsem přecházela já, byl přede mnou jen jeden úspěšný přechod. Dostala jsem se fakt hodně daleko, ale bohužel, spadla jsem jak hruška. Dostala jsem za ten výkon "jakožto nejlepší z žen" alespoň 10 bodů. Jirrik přešel. Při lukostřelbě jsem ho ale předčila a trefila jsem 3x do plných. Takže suma sumárum - Jirrik si odečetl 55 minut a já 60 minut. Paráda.
Po vyhlášení výsledků, při kterých nebylo zmíněno mé absolvování pánské trasy (páč to věděl jen Jirrik a náš spolujezdec) a rozdání vytoužených triatlonových triček (letos se fakt povedly) jsme zajeli do Písku pro Láďu. Pozdravil se se starými známými a pobyl s námi u ohně a po promítání diáků z druhého ročníku triatlonu jsme ho zase zavezli zpátky na barák. Pak už jsem se konečně mohla napít Mojita, na které jsem se celou dobu tak moc těšila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 maha maha | 6. října 2007 v 11:40 | Reagovat

Ahojky, pobavila jsem se dobře. Ale musím taky vyjádřit obdiv, nepochybuju o tom, že bych na takové akci vypustila duši.

Markéta

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama